20 C 157/2021-57 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou [částka]. Konkrétně požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 9,75 % ročně od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně od [datum]. Žalovaný již na závazek uhradil [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla (č. l. 42), že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu č. l. 44. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud po jeho pobytu pátral, ani nadále však s určitostí nezná faktické bydliště žalovaného, který zřejmě tuto situaci považuje za žádoucí. Policii ČR sdělil jako doručovací adresu pobyt [jméno] [příjmení] (viz záhlaví shora) a tel. [tel. číslo] a [tel. číslo]. Neuvědomuje si však zřejmě, že skrýváním se (před soudním exekutorem?) se současně účinně připravuje o veškerá svá procesní práva v jiných řízeních, neboť mu zpravidla bude doručováno na adresu trvalého bydliště fikcí. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Zákaznickou kartou č. l. 44 žalobkyně prokázala, že v den poskytnutí zápůjčky žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je svobodný, financuje zápůjčkou běžné výdaje domácnosti (sic!), pracuje na částečný pracovní úvazek jako dělník v [právnická osoba] s příjmem [částka] měsíčně, další (blíže nespecifikovaný) příjem domácnosti má činit [částka], výdaje domácnosti pak celkem [částka] (externí splátky [částka], interní splátky [částka]). Uvedl, že nemá zápůjčky u jiné společnosti, dále že nemá bankovní účet. Dle karty byly doloženy tři výplatní pásky„ 11, 12, 11“. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 25) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit celkem [částka] v 60 týdenních hotovostních splátkách po [částka], za hotovostní režim splátek (a za vedení zákaznického účtu) se zavazuje uhradit [částka]. Jistina [částka] byla užita na refinancování předchozí zápůjčky ([číslo]) částkou [částka], [částka] bylo vyplaceno žalovanému v hotovosti. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 29 % ročně. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o stavu [příjmení] a ani [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. U zdejšího soudu má však žalovaný exekuce z let 2010 až 2017 (dvanáct) a v dalších letech další dvě. S ohledem na skladbu exekucí soud tentokráte neoslovoval konkrétní soudní exekutory, ale vyžádal si toliko aktuální výpis [příjmení] od Exekutorské komory ČR. Ta podáním č. l. 38 sdělila, že proti žalovanému bylo k [datum] vedeno 11 exekucí, zahájených do roku 2017. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 23) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky, podacím archem č. l. 24 i to, že jej zaslala na adresu trvalého bydliště/výběru. Již tím žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovaným přešla. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 30) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na shodnou adresu. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrady [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). 5. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoum