120 C 14/2022-76 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výrocích I. a II. shora uvedených plnění ze spotřebitelské smlouvy o úvěru ze dne [datum], sjednaného prostředky elektronické komunikace na dálku s jistinou 40 000 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že na základě údajů od klienta i provedených lustrací v insolvenčním rejstříku, [příjmení], NRKI provedla stanovení skóre jeho bonity a úvěr poskytla. 2. K projednání věci soud musel nařídit jednání. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, k jednání se nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. 4. Žalobkyně vyhodnotila„ CBS skóre“ žalovaného (č. l. 6) jako ideální – 510 bodů. Dle popisu kontraktace podpisem na dálku (č. l. 31) žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti deklaruje svůj závazek zkoumat mimo jiné i databázi NRKI. Dle lustrace v [příjmení] (č. l. 7) nenalezla žádné negativní příznaky. Žalobkyně tvrdila (důkazní návrh na č. l. 1 p. v.), že provedla lustraci v NRKI. Jelikož soud takovou lustraci v důkazech nedohledal, opatřil si vlastní výpis z této databáze z moci úřední. Z něj pak na č. l. 50 a násl. ve spojení se smlouvou č. l. 61 a násl. vyplynulo, že v červenci 2021 již žalovaný měl dva další závazky, konkrétně u společnosti [právnická osoba], čerpal úvěr ze dne [datum] a v červenci 2021 dlužil nejméně 29 896 Kč, které měl splácet po 5 472 Kč měsíčně. Současně u společnosti [právnická osoba], čerpal úvěr ze dne [datum] a v červenci 2021 dlužil nejméně 100 453 Kč, které měl splácet po 2 871 Kč měsíčně. V době sjednávání předmětného úvěru tak žalovaného již tížily měsíční splátky v celkové výši 8 343 Kč, o kterých žalobkyně musela vědět (pokud lze za pravdivé považovat její tvrzení, že databázi NRKI lustrovala). 5. Z karty hodnocení klienta (č. l. 18) pak dále vyplývá, že žalovaný deklaroval své náklady na nájemní bydlení vč. služeb s tím spojených částkou 2 700 Kč. Dle registru obyvatel (č. l. 46) je žalovaný bezdětný a svobodný. Takové tvrzení soud považuje za absurdní bez dalšího. Žádné další výdajové položky nejsou deklarovány, dále je k této částce přičtena částka životního minima 3 860 Kč a při deklarovaném příjmu ze zaměstnání u [právnická osoba] (25 500 Kč) pak výdajová rezerva žalovaného má činit 17 940 Kč. Dle výpisu č. l. 34 byla dne [datum] na účet č. [bankovní účet] vyplacena jistina 40 000 Kč. Dle výpisu z tohoto účtu za prosinec 2020 žalovaný měl příjem z [právnická osoba], 23 261 Kč a dle výběru transakcí č. l. 36 za měsíce duben až červenec 2021 měl od shodného zaměstnavatele mít příjem v obdobné výši. Okolnost příjmu žalovaného tedy byla prokázána, podezřelým se však soudu jeví předložení pouze jednoho staršího měsíčních výpisu a následně již jen výběru transakcí z účtu, z čehož nelze nic usuzovat na stránku výdajovou. Dle karty klienta žalovaný celkem uhradil dvě splátky po 2 366 Kč. Dle úvěrové smlouvy s dodatkem a přílohou se žalovaný zavázal hradit po načerpání jistiny 40 000 Kč po dobu tří let měsíční splátku 2 366 Kč, jejíž součástí je i měsíční pojistné 290 Kč Celkem tak měl zaplatit 85 176 Kč. Dle dopisu ze dne [datum] na č. l. 40 žalobkyně úvěr zesplatnila pro nehrazení splátek. Další obsah listin č. l. 9 až 14, vztahujících se k souběžně sjednávanému pojištění schopnosti splácet (290 Kč měsíčně), č. l. 15 (předsmluvní formulář), č. l. 19 (prohlášení klienta), č. l. 21 až 26 (smlouva s dodatkem a přílohou), které byly podepsány elektronicky a dle dodejky č. l. 27 žalovanému doručeny v písemné podobě s akceptačním dopisem č. l. 32 a splátkovým kalendářem č. l. 33 až dodatečně dne [datum], již neměly na výsledek řízení dopad, proto je soud uvádí pouze pro úplnost. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 2x 2 366 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně. 8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. 9. V proj