20 C 15/2022-54 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne [datum] a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost, zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným pro původní jistinu [částka]. Žalovaný se zavázal hradit 60 týdenních splátek po [částka] (poslední splátka [částka]) a celkem tak uhradit navíc [částka]. Uhradil však pouze [částka] (do postoupení pohledávky). Proto se žalobkyně domáhala plnění jak v I. a II. výroku shora. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud však zjistil kontaktní údaje na žalovaného a kontaktoval jej skrze jeho facebookový profil ([příjmení] maca.valtr), žalovaný uvedl, že žije a pracuje ve [příjmení] [jméno] (pravděpodobně hotel [příjmení] ve [anonymizováno]) a požádal o souběžné doručování na adresu [email]. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování (což informativní emailová zpráva v žádném případě nepředstavuje). Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo, žalovaný byl o obsahu písemnosti pouze informován na emailové adrese). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I žalovaný se pravděpodobně jednou bude chtít (či bude muset) vrátit a nedořešené pohledávky v České republice samy od sebe nezmizí, resp. jej mohou formou institutů mezinárodní právní pomoci dostihnout i v zahraničí. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo dostatečně prokázáno již oznámením od původního věřitele dopisem ze dne [datum] (č. l. 32). Zákaznickou kartou č. l. 34 žalobkyně prokázala, že žalovaný deklaroval, že žije v nájmu u osoby„ [příjmení]“ na adrese [ulice] v [obec], žádá prostředky k provedení„ opravy/rekonstrukce“, má učňovské vzdělání, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, nemá automobil, pracuje na hlavní pracovní poměr jako číšník v [obec] s příjmem [částka]. U jiné společnosti již splácí [částka] měsíčně a měsíční výdaje má [částka]. Dále uvedl„ ostatní příjem žadatele“ [částka], přičemž však jako počet zdrojů příjmu uvedl„ 1“. Deklaroval, že má bankovní účet. Měly být předloženy pracovní smlouva a potvrzení o příjmu. Dle smlouvy o zápůjčce č. l. 35 žalovaný dne [datum] převzal v hotovosti [částka]. Historie splácení na č. l. 37 vypovídá o nepravidelném splácení, pouze první splátka je ve výši [částka], následně jde o částky 700, 1 400, 700, 2 100, 700, 1 000, 1 000, 1 000, 700, 700, 500, 1 500, 1 500, 6 000 a liší se rovněž intervaly splátek. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., odeslána však byla na adresu trvalého bydliště, nikoliv na adresu výběru (nebyla však jednoznačně stanovena, která adresa má být považována za doručovací). 4. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 41) vyplynulo, že první exekuci čelil až v roce 2020 (jistina 86 tis. Kč), což nelze klást žalobkyni k tíži (lze to však zohlednit u paričních lhůt). O Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla projednána jen pohledávka, která je exekučním titulem pro exekuci, a trestní řízení neznámého obsahu. Dle registru obyvatel měl žalovaný trvalý pobyt na adrese [anonymizována dvě slova] [rok] v [obec] do března 2019, od té doby má až dosud toliko evidenční adresu. Důvody pro vyslovení nesouhlasu s postoupením pro místní nepříslušnost zdejší soud neshledal, s ohledem na pobyt v zahraničí a absenci jiných informací o pobytu žalovaného je evidenční adresa jediným rozhodným faktorem pro stanovení místně příslušného soudu. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouv