20 C 256/2022-79 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původní jistinou 6 000 Kč. Z této smlouvy požaduje uhradit jistinu 6 000 Kč, poplatek 4 356 Kč (samotnou žalobkyní považovaný za kapitalizovaný obchodní úrok) a úrok z prodlení z jistiny od [datum] do zaplacení, když 1 640 Kč již mělo být žalovanou na závazek uhrazeno. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, písemnost se po uplynutí úložní doby na adrese trvalého bydliště vrátila jako nedoručitelná soudu, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, k návrhu se nevyjádřila. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Soud sice po faktickém pobytu žalované pátral, jiný poznatek však nezjistil. Úřad práce o žalované naposledy slyšel v únoru 2012, policejní orgán neevidoval žádný údaj, s výjimkou již neaktivního mobilního účastnického spojení. Matka žalované již zemřela, bratr žalované ([obec] [anonymizováno]) nereagoval na žádost soudu, zanechanou v síti [webová adresa], dle svého profilu žije v [anonymizováno]. I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (a k tomu v řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dopisy ze dne [datum] (č. l. 51) a [datum] (č. l. 53) žalobkyně prokázala oznámení o postoupení pohledávky a tím i to, že obě projednávané pohledávky za žalovanou přešly z původního věřitele na [právnická osoba] S.á.r.L. a posléze na ni. K oběma oznámením byly doloženy podací archy doporučených zásilek (č. l. 52 a 54) a jiného důkazu k postoupení pohledávek soudu nebylo třeba (byť byly rovněž předloženy). Smlouvou o půjčce žalobkyně prokázala, že se žalovaná po načerpání 6 000 Kč zavázala uhradit celkem 10 356 Kč ve 44 týdenních splátkách po 234 Kč, resp. 60 Kč v případě poslední splátky. Částkou 4 356 Kč je sjednán„ souhrnný poplatek“, který nijak specifikován co do obsahu. Druhostranné smluvní podmínky stanovily, že splátka nejprve náleží na úhradu poplatku, poté na jistinu. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím archem (č. l. 58) prokázal vypracování a zaslání jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (byť soud nezná původ adresy [adresa] (úvěry na spotřebu, bydlení a ostatní) 7,76 % ročně. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu sjednali závazek ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku, na které lze s výjimkou ujednání o souhrnném poplatku (viz níže) hledět jako na (ve zbytku, tj. při úročení sazbou 23,28 % p. a. coby trojnásobku obvyklé bankovní sazby) platné. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny byly úhrady v rozsahu 1 640 Kč. V rozsahu neuhrazené jistiny a úroku z prodlení za adekvátně stanovené období (ve prospěch žalované za kratší období, než mohla žalobkyně požadovat s ohledem na dřívější splatnost předchozích splátek), počítaného toliko z jistiny, a v sazbě, která je v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném a účinném k prvnímu dni prodlení s jednotlivými splátkami, tak mohl soud žalobě výrokem I. vyhovět a žalovanou zavázat plněním. 5. Pokud se týká souhrnného poplatku (resp. kapitalizovaného obchodního úroku, jak uvádí sama žalobkyně v návrhu) jak ve výroku II. shora, soud žalobu částečně zamítnul. Takové ujednání skrytě obchází ustanovení o zásadě nutnosti zachování dobrých mravů ve vztazích dle občanského zákoníku (tehdy platného [číslo] Sb.), neboť pohledávku úročí sazbou přibližně 89 % ročně. Souhrnný poplatek není rozložen na konkrétní služby (které by svou povahou skutečně představovaly spotřebitelem volitelné služby k samotné zápůjčce), proto soud vychází z celkového navýšení jistiny. Hotovostní inkaso je zde nezměnitelnou součástí závazku, z desítek řízení ohledně zápůjček stejné původní věřitelky je ostatně patrné, že bezhotovostní forma splácení (s níž se senát 20 C dosud nesetkal) bude v penzu soudně vymáhaných pohledávek z těchto spotřebitelských úvěrů přinejlepším vzácná. 6. Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, když ve prospěch žalobkyně (a v souladu s obchodními podmínkami) soud nepoužil výpočet„ anuitním“ umořováním, ale použil kalkulátor pro hotovostní půjčky tohoto typu. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Takto soud dospěl k závěru, že nejvyšší navýšení zápůjčky lze připustit částkou 1 163 Kč. 7. Uplatněná sazba (89 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci