20 C 271/2022-74 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěru ze dne [datum] ([anonymizována dvě slova]) [číslo] sjednaným mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], pro jistinu 9 000 Kč. Úvěr byl dnem [datum] prohlášen věřitelem za splatný v důsledku nehrazení sjednaných měsíčních splátek a žalobkyně se domáhala 8 743,34 Kč na jistině, 796,70 Kč na splatném úroku, 517,36 Kč na smluvních poplatcích, 1 196,68 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícího v sazbě 10 % ročně z jistiny do zaplacení od [datum] a smluvního úroku v sazbě 21,20 % ročně z jistiny do zaplacení od [datum]. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne [datum] doplnila, že úvěruschopnost klienta byla zkoumána porovnáním jeh příjmu se statisticky obvyklými výdaji. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, v řízení zůstal pasivní a doručeno mu bylo náhradním způsobem, obálku bylo poté možno vhodit na adrese trvalého pobytu do označené domovní schránky. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Z přehledu řízení zdejšího soudu vyplynulo, že žalobkyně (jak je u ní železným pravidlem) podala proti žalovanému více návrhů pro více úvěrů. V řízení sp. zn. 41 C 182/2022 dne 18. 3. 2022 uplatnila úvěr ze dne [datum] s jistinou 10 000 Kč (limit kontokorentního úvěru), když se domáhala 14 533 Kč s příslušenstvím a dle rozsudku ze dne [datum] v plném rozsahu uspěla a na náhradě nákladů řízení bylo shodnému právnímu zástupci přisouzeno 2 252 Kč. V řízení sp. zn. 25 C 191/2022 dne 31. 3. 2022 uplatnila úvěr ze dne [datum], poskytnutý jistinou 10 000 Kč, domáhala se 10 245,73 Kč s příslušenstvím a dle rozsudku ze dne [datum] v plném rozsahu uspěla a na náhradě nákladů řízení bylo shodnému právnímu zástupci přisouzeno 2 252 Kč. V databázi NRKI, kterou si soud vyžádal, žádný záznam zjištěn nebyl (č. l. 64). Dle zákaznické karty původní věřitelka vycházela z příjmu žalovaného 22 400 Kč měsíčně (deklarovaný klientem), resp. z 21 000 Kč (zjištěný bankou), ze zaměstnání na dobu určitou (bez upřesnění), když příjem domácnosti měl činit 32 000 Kč, žalovaný měl bydlet u rodičů, nést 2/3 výdajů s bydlením, dosavadní interní splátky měly činit 695 Kč, dosavadní externí splátky 1 000 Kč. Interní splátky odpovídají oběma úvěrům jak výše a bilanci č. l. 71, k externí splátce bilance neobsahuje dostatek údajů a může se jednat o splátku, stejně jako o celou jistinu. 5. Postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již dopisem č. l. 22. Úvěrovou smlouvou č. l. 24 žalobkyně prokázala, že žalovaný prostředky elektronické komunikace na dálku požádal o úvěr a byl mu schválen úvěr s jistinou 9 000 Kč, kterou měl splácet ve 24 anuitních měsíčních splátkách po 509,36 Kč, z čehož 46 Kč tvoří úhrada pojištění dle rámcové smlouvy s [právnická osoba], ve vztahu k níž je věřitelka pojistníkem, žalovaný pojištěným. Žalovaný měl u původní věřitelky běžný účet č. [bankovní účet], na který měl být úvěr čerpán. 6. Dle úvěrové historie č. l. 66 žalovaný zaplatil ve dvou splátkách celkem 525,38 Kč. Dopisem č. l. 39 bylo prokázáno prohlášení úvěru věřitelem za splatným dnem [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 40) vypracování i zaslání (č. l. 41) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. 7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel z údaje o částečné úhradě 525,38 Kč. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně. 9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší po