20 C 301/2021-45 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka]. Dle smlouvy měla žalovaná uhradit celkem 52 týdenních splátek po [částka], tj. [částka], dle žalobkyně však uhradila (do postoupení pohledávky) toliko [částka], proto se domáhala [částka], [částka] na kapitalizovaném úroku z prodlení od [datum] do [datum] a dále od [datum] do zaplacení (v zákonné tehdy proměnlivé sazbě). Povinnost zkoumání úvěruschopnosti dlužníka s ohledem na dobu sjednání závazku věřitelka neměla. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, i když návrh převzala dne [datum] do vlastních rukou (na předchozím trvalém bydlišti, které se v mezidobí změnilo na adresu jak v záhlaví shora). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již oznámením původní věřitelky o postoupení pohledávky na č. l. 25 žalobkyně prokázala, že na ni předmětná pohledávka přešla. Zákaznickou kartu žalobkyně nepředložila, soudu tak není známo, zda je adresa [ulice a číslo] v [obec] na této kartě uvedena (adresa trvalého bydliště a faktického bydliště se u zákazníků této věřitelky pravidelně odlišuje) či byla zjištěna jiným způsobem, na samotné smlouvy uvedena není. Smlouva o půjčce č. l. 27 pak obsahuje ujednání o poskytnutí [částka] (s podpisem smlouvy), její navýšení o souhrnný poplatek [částka] bez uvedení úrokové sazby. Smluvní podmínky druhé strany obsahují ujednání o započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, což však sama žalobkyně neuplatňuje (pokud se výslovně domáhá [částka] na jistině a [částka] na poplatku). Skutečná úroková sazba dle kalkulace soudu představuje 112 % ročně. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Dle zprávy Úřadu práce byla žalovaná od října 2019 do září 2021 v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na příspěvek v nezaměstnanosti. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 34) žalovaná čelila nebo čelí od roku 2016 šesti exekučním řízením (souhrn vymáhaných jistin převyšuje 100 tis. Kč). Dle databáze [obec] národní banky [příjmení] činila v říjnu 2006 sazba UK2 (spotřebitelské úvěry pro domácnosti) 12,71 % ročně. Při aplikaci trojnásobku takové sazby na jistinu [částka] by nejvyšší přípustné navýšení za danou (roční) dobu splácení činilo [částka] (viz kalkulace č. l. 41 a úhrada [částka] by vedla k zůstatku jistiny [částka] (když reálný průběh splácení žalobkyně neuvádí, pouze poslední splátku dne [datum]) a k ujednání čl. 5 smluvních podmínek nelze pro neplatnost (viz níže) přihlížet. 4. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá (neboť se již setkal s argumentací„ průměrné roční úrokové míry“ aj.), že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na případné chybějící ujednání stran (které zde nechybí, ale sama žalobkyně jej neaplikuje), ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila cca 66 %, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN, kterou sama smlouva připouští v hodnotě 199,4 %). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ poplatkem“ a modifikací zápočtu došlých plateb obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019, týkajících se typického úvěru spol. [právnická osoba]). Soud proto pro účel posouzení souladu s dobrými mravy roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou (srov. kalkulaci na č. l. 41 s rozpisem jednotlivých splátek). Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající nejvyšší přípustné roční úrokové míře, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování nejvyšší ještě přípustné míry úročení jistiny. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než [částka]) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná sjednala s původní věřitelkou závazek zápůjčky, jistinu čerpala, ujednání o souhrnném poplatku a způsobu započtení plateb však soud shledal absolutně neplatným. 6. Uplatněná sazba (112 % ročně) je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Soud zde s ohledem na„ historický“ původ úvěru přihlédl k sazbě UK2, byť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena, byla tak ve prospěch žalobkyně uplatněna relativně nejvyšší sazba. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum], kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem.