20 C 319/2021-54 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení ve výrocích I. a II. shora uvedených plnění z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovaným pro jistinu [částka] a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Žalobkyně uvedla, že žalovaný již na závazek uhradil celkem [částka], a to do postoupení pohledávky. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v této věci však k takovému doručení jinam ani nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). O to více to platí v projednávané věci, kde vznikla skutečně marginální platební povinnost, která však může vést k násobně vyšším nákladům, spojeným s exekučním řízením. Žalovaný však čelí nebo čelil několika exekucím pro obdobně nízké pohledávky, pravděpodobně je mu tedy osud této rovněž lhostejný. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původní věřitelky č. l. 25 žalobkyně prokázala, že může disponovat předmětnou pohledávkou. Zákaznickou kartou č. l. 27 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že její obchodní zástupce s žalovaným vyplnili žádost o poskytnutí zápůjčky, kde bylo za žalovaného deklarováno, že bydlí na odlišné adrese, než je jeho trvalé bydliště, a to v nájmu, má základní vzdělání, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, nemá automobil ani bankovní účet, pracuje v dělnické profesi na plný úvazek s příjmem [částka] čistého měsíčně a další příjem jeho domácnosti činí [částka], zatímco jeho výdaje činí [částka] a ničeho nesplácí ani žalobkyni, ani jinému věřiteli. K prokázání měla být předložena pracovní smlouva a 2 výplatní pásky. Smlouvu ze shodného dne na č. l. 28 pak prokázala, že žalovanému věřitel vyplatil [částka], které se žalovaný zavázal hradit s navýšením o [částka] 45 týdenními hotovostními splátkami po [částka]. Z tabulky umoření č. l. 30 vyplývá, že splácení ve skutečnosti probíhalo odlišně (již první týden bylo vybráno [částka], do necelého měsíce od poskytnutí dalších [částka] a celkem bylo vybráno deklarovaných [částka]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 33) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., nikoliv ovšem na sjednanou doručovací adresu žalovaného. 5. Soud v rámci pátrání po pobytu žalovaného, resp. ověření zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (když žalobkyně standardně předkládá pouze zákaznickou kartu s tím, že podkladové listiny nebyly uchovávány) zjistil následující. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 34) vyplynulo, že v letech 2019 až 2021 čelil nebo čelí 7 exekucím, ty však nelze klást žalobkyni k tíži, lze je však zohlednit u paričních lhůt. Současně však soud zjistil, že žalobkyně již proti žalovanému vedla nalézací řízení, a to pod sp. zn. 21 C 350/2018. Z přílohových listin tohoto spisu bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], již žalovanému v minulosti poskytla dvě zápůjčky, a to dne [datum] [číslo] s jistinou [částka], a dne [datum] [číslo] s jistinou [částka], přičemž v roce 2018 se z těchto domáhala zaplacení [částka], [částka] (a dále s příslušenstvími). Z toho je zřejmé, že ke dni [datum] měla původní věřitelka za žalovaným již po několik let hned dvě pohledávky po splatnosti. Již z toho je zřejmé, že úvěruschopnost nebyla ověřována ani v tak elementární podobě, jako jsou údaje o dlužnících u samotné věřitelky. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vr