20 C 40/2023-96 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy„ [anonymizována dvě slova]“ ze dne [datum], sjednané pro jistinu 30 000 Kč s úrokem 22,70 % ročně a 72 měsíčními splátkami, sjednaným s právním předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Úvěr byl zesplatněn předčasně dne [datum] pro nehrazení sjednaných splátek. Domáhala se jistiny 26 171,98 Kč, poplatků a smluvní pokuty 964,27 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 643,32 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 27 136,25 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku 2 349,10 Kč a dále v sazbě 22,7 % ročně z jistiny Kč od [datum] do zaplacení. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, která tato věřitelka pravidelně neuvádí. Podáním č. l. 62 doplnila, že právní předchůdkyně zkoumala údaje, poskytnuté klientem a porovnala je s interními i externími databázemi a výdaje odhadla dle statistických dat. 2. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila. Žalované bylo doručeno náhradním způsobem na adresu jejího aktuálního trvalého bydliště, písemnost byla poté vhozena do označené domovní schránky. Žalovaná se k věci nevyjádřila, k jednání se nedostavila, soud jednal v její nepřítomnosti. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 23 [ulice] poukázkou č. l. 87 žalobkyně prokázala, že žalovaná byla příjemcem invalidního důchodu pro III. stupeň invalidity ve výši 9 563 Kč (údaj„ netto“), když údaj„ brutto“ deklaruje 11 129 Kč. Soud si vyžádal výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) od Exekutorské komory ČR a z něj ověřil (č. l. 56a), že žalovaná ke dni [datum] čelila 10 exekucím, jedné z roku 2011, jedné z roku 2012 a třem z roku 2016. Z výpisů BRKI a NRKI, které si soud rovněž vyžádal, žádné kolidující předchozí závazky nezjistil (což je s ohledem na uchovávání údajů jen po dobu 4 let od skončení úvěru a dlouhodobé exekuční inhibitorium žalované nepřekvapivé). Žádostí o úvěr č. l. 64 a rekapitulací č. l. 83 žalobkyně prokázala, že žalovaná uvedla svůj příjem z důchodu, v domácnosti deklarovala celkový příjem o 25 tis. Kč vyšší, neuvedla žádné srážky ze mzdy ani jiné splátky, ani výdaje, ačkoliv deklarovala nájemní bydlení. Je vyznačen nesouhlas klienta s „ [anonymizováno]“, což překvapivě rovněž nezabránilo poskytnutí úvěru. 4. Úvěrovou smlouvou č. l. 25 bylo prokázáno, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání shora uvedeného úvěru s jistinou 30 000 Kč bez účelového určení, s měsíční splátkou 766,30 Kč, poplatky jsou upraveny ve smlouvě. Informační leták (č. l. 85), sazebník poplatků (č. l. 28) a všeobecné obchodní podmínky byly předloženy, pro věc neměly význam. Úvěrovou historií č. l. 88 a 65 až 82 bylo prokázáno, že žalovaná na závazek celkem uhradila 15 171,49 Kč. Dopisem č. l. 45 žalobkyně prokázala, že věřitel usiloval o oznámení zesplatnění úvěru dnem [datum], dopis však zaslal na adresu [adresa], která objektivně neexistuje (pravděpodobně se mělo jednat o [obec]) a nelze tak dospět k závěru, že byl odeslán do dispoziční sféry žalované, skutečné doručení prokazováno není. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 46) vypracování kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., opět však nebylo prokázáno její doručení do dispoziční sféry žalované, neboť byla zřejmě obeslána do„ [anonymizováno]“, když taková adresa není uvedena ani v úvěrové smlouvě. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru. 7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně, tím spíše ne při jistině 30 000 Kč u osoby, jejímž jediným osobním příjmem je invalidní důchod pro nejtěžší stupeň invalidity (nemluvě o tom, že již z jeho doložení vyplývala existence srážek, hraničící s jistotou váznoucí exekuce). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2