20 C 87/2023-39 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení jistiny z úvěru ze dne [datum], sjednané se žalovaným její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], se splatností jednoho měsíce bez poplatku či navýšení. Dále se domáhala úroku z prodlení z této částky. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž však v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 30 Smlouvou o uživatelském účtu č. l. 20 bylo prokázáno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu sjednali zřízení účtu, určeného pro poskytování úvěru. Smlouvou č. l. 23 bylo prokázáno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu sjednali úvěr s jistinou 16 000 Kč, který je pro nového klienta dle č. l. 5 bez navýšení, pro ostatní případy by navýšení dosahovalo lichevních, absolutně neplatných parametrů (22 % měsíčně). Žalobkyně se v tomto řízení navýšení nedomáhala, proto se ostatními parametry nezabývá soud (učiní však podnět vůči [obec] národní bance, která má nad poskytovateli spotřebitelských úvěrů dohlížet). Stejně tak se nedomáhala ani smluvní pokuty. Žalobkyně ničeho netvrdila (natož aby prokazovala) ohledně povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., s ohledem na charakter požadovaného plnění, omezeného na jistinu a úrok z prodlení, se tím však soud nemusel zabývat. Výpisem č. l. 29 bylo prokázáno proplacení jistiny 16 000 Kč dne [datum] na účet č. [bankovní účet], připisovaný žalovanému. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Soudu je z Evidence skutečných majitelů známo (notorieta), že právní zástupce je přímým skutečným majitelem žalobkyně. Dle sdělení zaměstnavatele č. l. 33 je žalovaný dělník u [právnická osoba], v [obec]. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Právní předchůdkyně se žalovaným sjednala závazek úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, platný přinejmenším v rozsahu poskytnutí jistiny a její splatnosti do jednoho měsíce. Proto mohl soud žalobě vyhovět ohledně požadavku na vrácení jistiny bez dalšího. Neúčelné proto bylo i zkoumání úvěruschopnosti, které by k jinému výsledku nevedlo ani dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyla jistina uhrazena) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Jelikož je žalovaný od ledna 2021 nepochybně v prodlení, má žalobkyně s odkazem na § 1970 o. z. nárok i na úrok z prodlení, když počátek prodlení stanovila korektně dle splatnosti jistiny a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná, proto jí soud přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Výše těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a dále z 2x 100 Kč, coby náhrady nezastoupenému účastníkovi dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. odpovídajících nákladům, spojených s podáním žalobního návrhu a s předžalobní výzvou. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 2x 121 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Právo na odměnu za zastupování advokátem žalobkyni nepřísluší, neboť žalobkyně je vlastněna právním zástupcem a systematicky se zabývá nákupem cizích pohledávek po splatnosti a jejich uplatňováním. Tím je zcela zjevně zneužíváno právo na zastupování, vytvořené jako advokátní monopol pro zcela jiné situace, než ovládnutí faktoringového trhu těmi, pro které jsou náklady za právní zastoupení jen dalším zdrojem zisku z pohledávek, zatímco pro neadvokáty takové náklady představují skutečný náklad, čímž jsou na trhu znevýhodněni. Nikoliv náhodou jsou u soudů vymáhány prakticky již jen pohledávky společností, vlastněných přímo či nepřímo advokáty či osobami, jednajícími s advokáty ve shodě. 7. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter„ bílého koně“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své„ kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti„ obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravide