20 C 34/2024-114 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u Obvodního soudu pro , adresa, dne , datum, a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost, zaplacení poskytnuté jistiny , částka, ze dne , datum, vyplacené žalovanému při snaze sjednat úvěrovou smlouvu s úrokem 0 % na účet žalovaného č. , č. účtu, . Domáhala se úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně od , datum, . Uvedla, že úvěr byl splatný dne , datum, , což odporovalo tvrzení na jiném místě (, datum, ). Soudu je z předchozích řízení (a z obsahu i této úvěrové smlouvy) známo, že „bezplatnost“ úvěru přirozeně neznamená, že by tento nebankovní věřitel nesledoval nelegitimní a predátorský cíl. Motivací je zjevně přimět spotřebitele následně hradit poplatky za odklad splatnosti, v tomto případě , částka, za každých 30 dnů. Soud se proto výslovně zeptal původního věřitele, zda žalovaný takový poplatek uhradil a dle odpovědi č. l. 93 nikoliv.2. Soud věc musel projednat při jednání, neboť žalobkyně s postupem dle § 115a o. s. ř. nesouhlasila předem. Sama se však z jednání omluvila. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, na evidenční adrese mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu. Žalovaný nereagoval ani obeslání obou emailových adres, které soud zjistil (, e-mail, , , e-mail, ) a dle sdělení Policie ČR zřejmě naposledy bydlel v Praze (čemuž odpovídá i adresa v závazku), jeho telefonický kontakt již ovšem není platný.3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 101. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 102) vypracování i zaslání (č. l. 112) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Byla předložena nepodepsaná úvěrová smlouva, kde sice spotřebitel není povinen zaplatit za zapůjčenou jistinu ničeho, pokud ji však nevrátí do 30 dnů, musí za každý měsíc uhradit , částka, , což je v konečném důsledku srovnatelné s jiným typem smluv této žalobkyně, v nichž požaduje např. 40 % měsíčně. Byla doložena výplata jistiny (č. l. 100) na účet č. , č. účtu, , u něhož soud identitu nemusel ověřovat, žalovaný poslal nejprve sám , částka, . Obchodní podmínky pro věc nebyly významné. Dle přehledu řízení žalovaného je tento předlužen, první exekuci čelil v roce 2017 a následovalo dalších 8. Soud proto zajistil výpis z CEE (č. l. 86) a v něm ověřil, že žalovaný stále čelí i exekuci ze dne , datum, a dále dalším pěti, když další byla zapsána přesně v den čerpání úvěru. Soud dále opatřil aktuální výpis NRKI (CNCB) a z toho (č. l. 89) zjistil, že žalovaný dne , datum, sjednal úvěr u , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, a v květnu 2022 byl v prodlení 730 dnů s částkou , částka, . To pro rozhodnutí soudu postačovalo.4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud ověřil, zda žalovaný neuhradil jakékoliv plnění (které u tohoto typu žalob mnohdy není záměrně uváděno a věřitel se tak zdánlivě domáhá jen vrácení jistiny). Soud tedy nemá důvod jistinu krátit o plnění, které by považoval za přinejmenším rozporné s dobrými mravy a přihlédl by k němu z úřední povinnosti.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obcho