19 C 92/2025-55 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 27. 3. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, který by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 22 947,25 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 10. 12. 2024 Smlouvu o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. , Anonymizováno, . Smlouva byla uzavřena s žalovaným jako podnikatelem prostřednictvím datové schránky tak, že žalobkyně zaslala žalovanému datovou schránkou znění smlouvy a žalovaný tuto datovou schránkou odsouhlasil. Žalobkyně ověřila oprávnění žalovaného k podnikatelské činnosti výpisem z živnostenského rejstříku, který je veřejně přístupný. Žalobkyně poskytla žalovanému účelový úvěr na úhradu faktury ve výši 10 000 Kč, a to na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 10. 12. 2024. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 465,25 Kč a poplatkem za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč, celkově částku 14 765,25 Kč, ve třech měsíčních splátkách po 4 821,75 Kč, splatných vždy do 10. dne kalendářního měsíce počínaje 10. 1. 2025 a konče 10. 3. 2025. Účastníci si sjednali, že v případě prodlení se zaplacením kterékoliv splátky se stane úvěr a příslušné poplatky splatnými 15. kalendářním dnem od počátku prodlení. Žalovaný neuhradil řádně a včas první splátku splatnou 10. 1. 2025 a dluh se tak stal splatným dnem 26. 1. 2025. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vzniknou v důsledku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky a smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové dlužné částky v případě marného uplynutí 15. kalendářního dne od počátku prodlení. Žalovaný do podání žaloby ničeho neuhradil a dluží tak žalobkyni částku sestávající z jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 465,25 Kč, poplatku za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 382 Kč, paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 14 765,25 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29. 4. 2025 uvedl, že uznává nárok žalobkyně toliko z části, a to do výše jistiny 10 000 Kč. Nerozporuje, že s žalobkyní smlouvu o úvěru uzavřel. Uzavíral ji ovšem jako spotřebitel, a nikoliv jako podnikatel, neboť jí neuzavíral v rámci své podnikatelské činnosti. Poskytnuté finanční prostředky rozhodně nesloužily k podnikání. V souvislosti s tímto tvrzením žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a příslušná ustanovení občanského zákoníku. Uvedl, že na smluvní vztah je tedy potřeba aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V takovém případě bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle ust. § 86 tohoto zákona. To vše pak ve vztahu k výši celkových dluhů žalovaného, k výši souhrnu měsíčních splátek, jeho měsíčního příjmu i jeho platební morálky. Jen s ohledem na součet všech dlužných měsíčních splátek žalovaného bylo v době sjednání smlouvy o úvěru zcela zřejmé, že žalovaný nebude schopen poskytnutý úvěr splácet. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného opět odkázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, Ústavního soudu České republiky, Soudního dvora EU i Krajského soudu v Ostravě. Uzavřenou smlouvu pak považuje za neplatnou. Dále uvedl, že i pokud by vystupoval ve smlouvě o úvěru jako podnikatel, jednalo by se v jeho případě o ,,slabší stranu‘‘. Jak vyplývá ze smlouvy o úvěru, je zřejmé, že se jedná o adhezní smlouvu a zároveň žalovaný vystupoval mimo souvislost s jeho podnikáním. Získané peněžní prostředky z úvěru použil na úhradu svých jiných peněžitých závazků, které s podnikáním nesouviseli. Naopak žalobkyně vystupovala jako odborník, když předmětem její podnikatelské činnosti je opakované poskytování úvěrů fyzickým osobám. Žalovaný namítá, že ujednání o výši úroku (poplatku za poskytnutí úvěru) je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč s tím, že měl žalobkyni vrátit v době tří měsíců navíc 4 465 Kč. Výše ročního úroku tak přesahovala 160 %. Jedná se tedy zcela jednoznačně o ujednání, které se příčí dobrým mravům. I v případě, kdyby byl žalovaný považován za podnikatele, nezbavovala by tato okolnost žalobkyni povinnosti posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Již prostým nahlédnutím do bankovních a nebankovních registrů by žalobkyně zjistila, že výše splátek žalovaného přesahovala jeho příjem. Rovněž pokud jde o ujednání o smluvní pokutě a výši smluvního úroku, žalovaný namítá jejich rozpor s dobrými mravy. Navrhl proto, aby soud žalobu částečně zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč.3. Žalobkyně se v replice ze dne 18. 6. 2025 vyjádřila ke všem námitkám žalovaného. Uvedla, že žalovaný uvádí, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, aniž by však své tvrzení doložil jakýmikoliv konkrétními okolnostmi a důkazy. Žalobkyně především konstatovala, že poskytuje úvěry výhradně podnikatelům – fyzickým osobám za účelem použití těchto úvěru pro podnikatelské účely. Žalobkyně není oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry podle zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což je patrné z internetových stránek žalobkyně a následného postupu před uzavřením smlouvy. Žalovaný při uzavření smlouvy prohlásil, že vystupuje jako podnikatel a že žádá o úvěr „Na podporu a rozvoj podnikání“ a rovněž uvedl obor podnikání. V této souvislosti žalobkyně poukázala na § 6 a § 7 občanského zákoníku, podle kterých má každý povinnost jednat v právním styku poctivě, přičemž se má za to, že kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Žalobkyně před uzavřením smlouvy žalovanému zcela transparentně dávala najevo, že mu úvěr poskytne pouze pro účely jeho podnikatelské činnosti. Pokud tedy nyní žalovaný tvrdí, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel, uvedl tím žalobkyni jednoznačně v omyl. Pak je třeba na jeho jednání aplikovat § 6 odst. 2 občanského zákoníku a rovněž se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Pokud se žalovaný dovolává postavení slabší strany dle § 433 odst. 1 občanského zákoníku, opomíjí přitom znění tohoto ustanovení. Žalovaný netvrdí a neprokazuje, jak žalobkyně zneužila svého postavení, nebo využila závislosti žalovaného. K naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení zcela jistě nepostačuje sjednání odměny za služby nebo smluvního úroku z prodlení, které se zpětně žalovanému jeví jako nepřiměřené, aniž by byly dány další skutečnosti splňující podmínku zneužití postavení, či využívání závislosti druhé strany. Žalobkyně poskytuje krátkodobé úvěry za podmínek standardních pro tento typ úvěru. Tento typ úvěru poskytuje rovněž celá řada dalších subjektů. Žalovanému tak nic nebránilo obrátit se na jiný subjekt. Sankce pro případné porušení smlouvy o úvěru jsou navíc obsaženy přímo v těle smlouvy, nikoliv například v obchodních podmínkách, poznámkách pod čarou a podobně. § 433 odst. 1 by neměl být podle žalobkyně aplikován paušálně, pouze na základě podmínek smlouvy, ale i ve spojení s dalšími skutečnostmi. Žalovaný se nemůže dovolávat ani § 433 odst. 2 občanského zákoníku, neboť smlouvu sjednal jako podnikatel. Pokud se žalovaný dovolává neplatnosti ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru pro rozpor s dobrými mravy, má žalobkyně za to, že k této otázce se v celé řadě svých rozhodnutí vyjadřoval Nejvyšší soud České republiky, který judikoval, že neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat podle konkrétních okolností případů. Žalobkyně považuje poplatky za přiměřené, když nelze přehlédnout, že i přes vysokou výši poplatků přepočteného na roční sazbu, je v dané věci úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké (5 měsíců) a je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy, v případě prodlení dlužníka se splněním závazku úrok nenarůstá. V tomto typu poskytovaného úvěru, který poskytuje i řada jiných subjektů, je přiměřenost poplatku a úroku za poskytnutí úvěru třeba posuzovat s ohledem, že nejde o typ úvěru poskytovaný bankami, a tedy jej nelze posuzovat podle jakési referenční sazby bank. Ačkoliv žalovaný výslovně nezpochybňuje sjednaný smluvní úrok 0,5 % denně, žalobkyně považuje za vhodné vyjádřit i k němu. Podle příslušné judikatury Nejvyššího soud a Ústavního soudu České republiky lze i úrok ve výši 0,5 % denně považovat za souladný s dobrými mravy vzhledem k okolnostem konkrétního případu. Žalobkyně vycházela z rizikovosti obchodu, kdy byl úvěr poskytnut bez jakéhokoliv zajištění jeho vrácení a z výše předpokládané škody, kdy v případě, že klient žalobkyni řádně nezaplatí dlužnou částku, nemůže žalobkyně tuto částku použít ke svému podnikání, tedy poskytno