20 C 239/2025-40 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 9. 12. 2024, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 2023 s jistinou 50 000 Kč, která měla být podnikatelským úvěrem. Za jistinu si nechala přislíbit 1 % denně, v daném případě 35 000 Kč za pouhých 70 dní. Žalobkyně uvádí, že zkoumá údaje o bankovních transakcích na účtu žalovaného skrze službu společnosti , právnická osoba, ., a pokud nesouhlasí, zašle ze svého účtu platbu 1 Kč žalobkyni. Soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení k podnikatelskému statusu úvěru, k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, ke sdělení všech dosavadních plnění mezi účastníky z předchozích úvěrových smluv a i k vysvětlení obsahu předžalobní výzvy. Žádnou odpověď soud ani po uplynutí dvou měsíců neobdržel, ani v předchozím řízení žádnou odpověď neobdržel. V samotných žalobních tvrzeních se uvádí pouze tolik, že „po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 11 813 Kč...“, z čehož soud dovozuje, kolik žalovaný na závazek uhradil.2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, procesní výzvy soudu ignoruje a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu v tomto ohledu nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný se nicméně vyjádřil poté, co soud obeslal jeho původní adresu jak výše (a žalovaný ji pak sám označil jako doručovací adresu), ačkoliv má od února 2025 toliko evidenční adresu. Uvedl, že je nezaměstnán, adresa pro doručování je k rodičům, nemá finance a léčí se u psychiatra (zřejmě ambulantně), aniž by uvedl s čím a jak to případně ovlivňuje jeho procesní způsobilost. Požádal o splátky, ale neuvedl v jaké výši.3. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Vydání platebního rozkazu soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal.4. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 50 000 Kč o 35 000 Kč za pouhých 70 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který v tomto případě chtěl neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním.5. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání , Jméno žalobkyně, ., která soud doslova zaplavuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení.6. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba z „podnikatelského úvěru“ již není v současné éře doslova průmyslově realizované lichvy neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V tomto případě se jedná o kombinaci eliminace spotřebitelské ochrany (údajný podnikatelský závazek), excesivního příslušenství a sériového úvěrování. Rozsudek pro uznání dle vyjádření žalovaného tedy soud nevydal a provedl dokazování. Spotřebitel se v předchozí analogické věci sp. zn. , spisová značka, k jednání překvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Uvedl, že nejprve obdržel tři úvěry ze stránek žalobkyně, poté mu čtvrtý úvěr poskytla opět žalobkyně, ovšem přes stránky nazivnost.cz (soud ověřil, že stránky skutečně existují paralelně vedle sebe a mají i stejnou strukturu informací). Potvrdil, že věřitel zkoumal jeho historii na bankovním účtu, došlé platby vyhodnotil jako příjem, ačkoliv se jednalo o prostředky k nákupu jídel, které následně rozvážel klientům (žalovaný byl kurýr). Dle výpisu účtu spotřebitel čerpal četné nebankovní úvěry od , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., ale také bankovní úvěry. Bylo zjištěno, že z předchozích smluv žalovaný jistiny výrazně přeplatil a dva předchozí úvěry na sebe těsně navazovaly, naposledy vyplacené jistině tak těsně předcházelo doplacení předchozích úvěrů s lichevními parametry. V této věci tomu mohlo být shodně.7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předně žalobkyně ničím neprokázala, že se jedná o podnikatelský úvěr. Skutečnost, že žalovaný uvedl ve smlouvě č. l. 11 IČO, postačuje k závěru, že žalovaný byl podnikatel, ale nepostačuje k závěru, že sjednal úvěr v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Ostatně žalovaný měl dle výpisu z živnostenského rejstříku č. l. 22 mnoho různých živností a žalobkyně se zřejmě ani neobtěžovala zjistit, s jakou z nich měl úvěr souviset (a jakou skutečně žalovaný vykonává). Je notorietou z předchozích řízení, že žalobkyně úvěry sjednává skrze webové stránky nazivnost.cz či kreditkasa.cz, kde lichevní úrokovou sazbou exploatuje osoby s živností. Zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr logicky nebylo tvrzeno, proto již tím byl výsledek tohoto řízení determinován. Ve smlouvě byl sjednán excesivní úrok jak výše, byť vydávaný za poplatek. Tomuto poplatku se však nelze vyhnout a zjevně tak supluje obchodní úrok, ostatně je stanoven f