14 C 97/2022-55 — Okresní soud v Uherském Hradišti

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částka 4 799 Kč s úrokem z prodlení 67,97 Kč (úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 799 Kč od 10.1.2022 do 22.2.2022), úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 799 Kč od 23.2.2022 do zaplacení. K důvodům žaloby uvedla, že dne 15.7.2021 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky 4 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěr 132 Kč a poplatky, do 30 dnů ode den poskytnutí. Přestože peněžní prostředky byly poskytnuty žalované dne 15.7.2021, žalovaná dluh řádně a včas nezaplatila a nadále dluží jistinu 4 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 132 Kč, poplatek za expres výplatu 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 99 Kč, poplatek za SMS servis 49 Kč, účelně vynaložené náklady 200 Kč, smluvní pokutu 120 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. V rámci provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15.7.2021 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru (id žádosti [číslo]), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky 4000 Kč a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru 132 Kč a sjednanými poplatky do 14.8.2021. Žalobkyně při uzavírání smlouvy s žalovanou zjišťovala informace od žalované za účelem posouzení její úvěruschopnosti, přičemž vycházela z příjmu 20 000 Kč, příjmů ostatních členů domácnosti 50 000 Kč, výdajů domácnosti 5 000 Kč, měsíční splátky úvěru 3 000 Kč, negativní lustrace žalované v systému isir, solus, cribis – bez exekuce. Žalobkyni bylo před uzavřením smlouvy s žalovanou dne 15.7.2021 známo (viz. úvěrová zpráva), že v období ledna 2021 do června 2021 bylo žalované odmítnuto 17 žádostí o osobní úvěr ve výších od 3 000 Kč až po 200 000 Kč, dále bylo odmítnuto 6 žádostí o kontokorentní úvěr ve výších od 1 000 Kč až po 10 000 Kč z období od května 2021 do července 2021, bylo odmítnuto i 10 žádostí o karty o období od ledna 2021 do června 2021. Žalovaná v době uzavření smlouvy s žalobkyní měla jeden existující osobní úvěr ze dne 30.6.2021 ve výši 6 000 Kč, na který měla uhradit 7 380 Kč. Při porovnání příjmu žalované ve výši 20 000 Kč a odečtení výdajů 5 000 Kč na domácnost, 3 000 Kč na úvěry, 7 380 Kč na úhradu existujícího úvěru, zůstávalo žalované k dispozici 4 610 Kč na měsíc červenec 2021, z kterých měla uhradit sjednaný úvěr s žalobkyní platbou 4 132 Kč. Z porovnání příjmů a výdajů žalované vyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr jednorázovou platbou 4 132 Kč a tyto důvodné pochybnosti vyplynuly také z množství odmítnutých žádostí žalované o poskytnutí úvěrů v období půl roku před poskytnutím úvěru, z čehož lze usuzovat, že žalované její pravidelný měsíční příjem dlouhodobě nepostačuje k úhradě jejich výdajů. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, ačkoliv z výsledků prověřování žalované vyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, a tyto pochybnosti nebyly vyvráceny ani negativní lustrací žalované v rejstřících. Závěr o důvodných pochybnostech o schopnosti žalované splácet úvěr je podpořen i zjištěním o faktickém splácení, neboť žalovaná dle skutkových tvrzení neuhradila na dluh ničeho. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu výzvou ze dne 10.12.2021, a to do 30 dnů od sepsání, tj. do 10.1.2021, když v souladu s § 573 o.z. se výzva dostala do dispozice žalované třetím dnem ode dne podání na poštu 14.12.2021, tj. dne 17.12.2021. Při právním posouzení věci soud konstatoval, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouvy o úvěru dle § 2395 o.z., neboť žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky 4 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 14.8.2021 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru, který plní stejnou funkci jako úroky. Současně se smlouva řídila i úpravou z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, účinnou v době jejich uzavření, neboť dle § 2 z.č. 257/2016 Sb. šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. žalobkyni jako poskytovatele úvěru stíhala povinnost před uzavření smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované zejména porovnáním příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak ukládá § 86 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť poskytla žalované spotřebitelský úvěr, ačkoliv z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Důsledek porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 588 o.z., k níž soud přihlédl i bez návrhu. Soud se odchýlil od svého dřívějšího názoru, dle kterého porušení citované povinnosti zakládalo relativní neplatnost smlouvy, které se mohla žalovaná dovolat v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy tak, jak je uvedeno v § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb., a to díky výkladu čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, obsaženém v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020 vydaného ve věci C -679/18 tak, jak byl uveden v usnesení Nejvyšší soud České republiky ze dne 31.5.2021 čj. 29 ICdo 3/2021-55. Podle tohoto výkladu články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Z těchto důvodů posoudil soud nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků a konstatoval důvodnost žaloby jen do výše 4 000Kč, neboť ostatní nároky odvíjející se od neplatných smluvních ujednání (výše úroků, poplatky, smluvní pokuta) byly nedůvodné. Jelikož žalovaná nesplnila dluh ve výši 4 000 Kč ani poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě výzvou ze dne 10.12.2021, ocitla se po uplynutí lhůty od 11.1.2022 dle § 1968 o.z. v prodlení a žalobkyni vznikl nárok také na úroky z prodlení dle § 1970 ve spojení s nařízením vlády 351/2013 Sb. ve výši 11,75 % ročně. Požadovala-li žalobkyně úroky z prodlení od 10.1.2022, nebyl její nárok ještě splatným, a proto byla žaloba pro úroky z prodlení před datem splatnosti jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého byla žalobkyně úspěšná jen z 83 % oproti žalované úspěšné ze 17 %. Z těchto důvodů má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení 66 % ze 1 489 Kč, tj. 982 Kč Náklady žalobkyně v celkové výši 1 489 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 799 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Při vyčíslení výše náhrad nákladů řízení použil soud ust. § 14b) a.t., neboť řízení bylo zahájeno návrhem na ustáleném vzoru, výše plnění nepřevyšovalo 50 000 Kč, smlouva byla uzavřena na formuláři, což nasvědčuje závěru, že je opakovaně žalováno ve skutkově a právně obdobných věcech. Lhůta plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalované nahradit náklady řízení k rukám advokáta žalobkyně. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. vyhotovil soud odůvodnění rozsudku.