9 C 189/2021-53 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 10. 2021 domáhal rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 23.118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 23.118 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení z titulu dluhu na cestovních náhradách – stravném za měsíc prosinec roku 2019, kdy mu žalovaná nevyplatila cestovní náhrady ve výši 917 EUR, když tato částka byla ze strany žalobce žalované řádně vyúčtována a při kurzu 25,21 Kč za 1 EUR odpovídal celkový dluh na stravném částce ve výši 23.118 Kč. K odůvodnění žaloby pak zejména uvedl, že u žalované pracoval jako řidič nákladní dopravy, přičemž v rámci výkonu práce byl vysílán na pracovní cesty a náležely mu tak cestovní náhrady představované stravným. Žalobci pak vznikl nárok na stravné za měsíc prosinec 2019 ve výši 917 EUR, avšak žalovaná, ač tento nárok nijak nezpochybnila, ani přes výzvu k úhradě uvedené částky mu ničeho nezaplatila. Naopak vůči tomuto nároku žalobce započetla podle ní existující nárok na náhradu škody s ohledem ke skutečnosti, že podle žalované byl žalobce účastníkem dopravní nehody a z jeho strany došlo k poškození jemu svěřeného nákladního automobilu. S tímto žalobce nesouhlasil, když považoval takový postup za rozporný s příslušnými ustanoveními zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném a účinném znění, (dále jen ZPr). Žalovaná pak žalobci ničeho neuhradila ani přes doručení předžalobní výzvy. 2. Žalovaná s podanou žalobou od samého počátku nesouhlasila. Primárně nijak nezpochybňovala nárok žalobce na stravné ve výši 917 EUR, ani pak samotné vyčíslení tohoto nároku v českých korunách (Kč), avšak trvala na tom, že žalobce byl odpovědný za způsobenou škodu na jejím majetku a s ohledem k této skutečnosti byla oprávněna provést jednostranný zápočet vůči nároku žalobce na stravné, což učinila dne 23. 9. 2021, o čemž také informovala žalobce. S ohledem k uvedené skutečnosti pak podle žalované byl nárok uplatněný žalobou zcela neopodstatněný. 3. Soud tak v rámci tohoto řízení učinil z důkazů a nesporných tvrzení účastníků, která považoval v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), za svá vlastní skutková zjištění, následující skutková zjištění: 4. Tak mezi účastníky nebylo žádného sporu o tom, že žalobce u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2019 s tím, že v článku XII. Srážky ze mzdy nebo jiných příjmů této pracovní smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovanou dojednáno, že„ Zaměstnanec výslovně souhlasí, aby zaměstnavatel uspokojil svá práva (závazky zaměstnance), jež má vůči zaměstnanci srážkou z jeho mzdy, platu či jiných příjmů v souladu s § 145 a násl. zákoníku práce“ Nicméně soud neměl za to, že by toto ujednání opravňovalo žalovanou k jednostrannému zápočtu jejího tvrzeného nároku na náhradu škody vůči nároku žalobce na stravné za měsíc prosinec 2019, když právě tento nárok žalobce ve výši 917 EUR žalovaná nijak nezpochybňovala. Naopak žalobce ani nijak neprojevil souhlas s tím, že by snad odpovídal za tvrzenou škodu. 5. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 1. 2020 bylo pak zjištěno, že žalovaná doručila žalobci dne 21. 1. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném a účinném znění, (dále jen ZPr). Žalobce odmítl toto okamžité zrušení pracovního poměru převzít. 6. Z Oznámení o započtení pohledávky adresované ze strany žalované žalobci ze dne 23. 9. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná sdělila své stanovisko žalobci ohledně nároku na zaplacení částky ve výši 917 EUR odpovídající tedy nároku žalobce na stravné za prosinec 2019, když sdělila, že vůči tomuto nároku započetla jednostranně pohledávku za žalobcem ve výši 134.113,52 Kč z titulu nároku na náhradu škody na vozidle [registrační značka], kterou měl žalobce způsobit žalované během pracovní cesty do Francie, když právě za tuto pracovní cestu mu náleželo stravné ve výši 917 EUR tj. 23.296,38 Kč (podle vypočteného kurzu podle žalované 25, 405 Kč za 1 EUR). 7. Z předžalobní výzvy adresované žalované ze strany zástupce žalobce ze dne 16. 6. 2021 soud pouze zjistil, že žalobce žalovanou vyzval k zaplacení částky 917 EUR do 30. 6. 2021. Tato pak byla doručena žalované (jejímu zástupci) dne 16. 6. 2021, jak soud mohl zjistit z informace o doručení zásilky - datové zprávy. 8. Z tabulky výpočtu cestovních náhrad ve vztahu k prosinci 2019 soud zjistil, že byly tyto vyúčtovány ve výši 917 EUR. 9. Ze Sdělení ze dne 30. 11. 2020 adresované zástupci žalované ze strany zástupce žalobce bylo pak zjištěno, že žalobce odmítal nárok na náhradu škody žalované ve výši 134.113,52 Kč, přičemž poukazoval na jím uznanou škodu na vozidle [registrační značka] při pracovní cestě do [příjmení] [jméno]. Žalobce učinil nabídku žalované, že pokud nebude nadále požadovat náhradu škody ve výši 134.113,52 Kč, nepožadoval by žalobce svůj nárok na cestovní náhrady. 10. Ze sjetiny z internetové stránky InfoSoud ohledně řízení 25 C 63/2021 vedeného u Okresního soudu v Karviné soud zjistil, že toto řízení dosud v době rozhodování soudu nebylo skončeno. V tomto řízení žalovaná žalovala (žaluje) nárok na zaplacení částky ve výši 29.262,97 Kč vůči žalobci z titulu náhrady škody vzniklou na vozidle [registrační značka] při pracovní cestě do [příjmení] [jméno]. Žalované byla uhrazena již částka ve výši 22.284 Kč prostřednictvím pojišťovny žalobce, avšak toto byl nárok na zbylou tvrzenou část škody, která neměla být žalované uhrazena, což bylo opět skutečností mezi účastníky nespornou. Nicméně toto řízení nijak zásadně nesouviselo s řízením vedeným u zdejšího soudu. 11. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 OSŘ, tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo. 12. Soud již pak další důkazy neprováděl, neboť měl za to, že důkazy, které jím byly k návrhu účastníků provedeny, tvořily ve svém souhrnu dostatečný podklad pro rozhodnutí v této věci a pro bezpečný závěr o skutkovém stavu. Ostatně ani účastníci po poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ neměli žádná další vyjádření a především žádné další důkazy nenavrhovali. Soud tak vyšel z toho, že žádné další důkazy nebylo nutno v tomto řízení provádět. Jakékoliv dokazování nad rámec důkazů shora uvedených soud považoval za zcela nadbytečné. 13. Na základě zjištění učiněných v rámci dokazování pak dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci, tedy že žalobce u žalované pracoval jako řidič nákladní dopravy, přičemž v rámci výkonu práce byl vysílán na pracovní cesty a náležely mu tak cestovní náhrady představované stravným. Uvedený pracovně právní vztah účastníků byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 5. 2019 s tím, že v článku XII. Srážky ze mzdy nebo jiných příjmů této pracovní smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovanou dojednáno, že„ Zaměstnanec výslovně souhlasí, aby zaměstnavatel uspokojil svá práva (závazky zaměstnance), jež má vůči zaměstnanci srážkou z jeho mzdy, platu či jiných příjmů v souladu s § 145 a násl. zákoníku práce“ Nicméně soud neměl za to, že by toto ujednání opravňovalo žalovanou k jednostrannému zápočtu jejího tvrzeného nároku na náhradu škody vůči nároku žalobce na stravné za měsíc prosinec 2019, když právě tento nárok žalobce ve výši 917 EUR žalovaná nijak nezpochybňovala. Naopak žalobce ani nijak neprojevil souhlas s tím, že by snad odpovídal za tvrzenou škodu. Pracovní poměr žalobce a žalované byl skončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 20. 1. 2020, které bylo doručeno žalobci dne 21. 1. 2020, když žalobce odmítl toto převzít a za této situace bylo podle přesvědčení soudu toto řádně doručeno a nebylo ani zjištěno, že by se snad žalobce v minulosti ve stanovené prekluzivní lhůtě v § 72 ZPr napadl neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce žalované řádně vyúčtoval nárok na tzv. diety ve výši 917 EUR za měsíc prosinec 2019, když žalovaná tento jeho nárok nijak nezpochybnila, avšak provedla jednostranný zápočet vůči tomuto nároku ve výši 134.113,52 Kč odpovídající nároku žalované na náhradu škody na vozidle [registrační značka], kterou měl žalobce způsobit žalované během pracovní cesty do Francie, když právě za tuto pracovní cestu mu náleželo stravné ve výši 917 EUR tj. 23.296,38 Kč (podle vypočteného kurzu podle žalované 25, 405 Kč za 1 EUR). Toto pak oznámila žalobci dopisem ze dne 23. 9. 2021, který mu doručila. Žalobce s tímto nesouhlasil a oznámil svůj nesouhlas s takovým postupem. Žalovaná nic neuhradila ani po doručení předžalobní upomínky. (viz právní hodnocení) 14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 15. Podle § 4 ZPr platí, že pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem (zák