22 C 82/2021-82 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a proto soud uvádí pouze stručný popis předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, když proti rozsudku není možné podat odvolání ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť předmětem řízení bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 2. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 9. 11. 2020 se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 15 400 Kč s příslušenstvím, a to jako vlastník bytu [číslo] nacházejícího se v budově [adresa], která je součástí pozemku parcel [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, k.ú. [část obce] (dále též jen„ byt“), z titulu dne 6. 4. 2020 uzavřené nájemní smlouvy s žalovanou, která nesplnila ujednanou povinnost zaplatit za období měsíce března 2020 nájemné v částce 6 000 Kč a zálohy na služby v částce 1 200 Kč, splatné 6. 4. 2020, dále zaplatit za období měsíce března 2020 nájemné v částce 6 000 Kč a zálohy na služby v částce 1 200 Kč, splatné 6. 4. 2020, a dále zaplatit za období měsíce června 2020 nájemné v částce 6 000 Kč a zálohy na služby v částce 1 000 Kč, splatné 25. 5. 2020. Žalovaná dle žaloby na uvedenou povinnost ničeho nesplnila, přes výzvu předžalobní upomínkou ze dne 30. 10. 2020, a proto žalobkyně požadovala též zákonný úrok z prodlení za prodlení se zaplacením od 7. 4. 2020, resp. od 26. 5. 2020. 3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, když především uvedla, že žalované povinnosti splnila, a to včetně měsíce března 2020, kdy nájemné hradila předchozímu vlastníkovi, resp. jeho insolvenčnímu správci, když navíc zpochybňuje právo žalobkyně na nájem a platby za služby již za tento měsíc. 4. Podáním ze dne 26. 6. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět s tím, že již dále požaduje nájemné a platby spojené s nájmem bytu pouze za březen 2020, když kontrolou účetnictví zjistila, že má nárok pouze na tuto částku ve výši celkem 7 200 Kč a ve zbytku jí žalovaný nárok nesvědčí. Soud následně dne 15. 11. 2021 na základě zpětvzetí žaloby co do zaplacení částky 8 200 Kč s příslušenstvím řízení usnesením č. j. [číslo jednací] částečně zastavil. S ohledem na to bude dále též odůvodnění rozsudku koncentrováno pouze na zbylý nárok, a to ve stručnosti dané § 157 odst. 4 o. s. ř. 5. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 6. Žalobkyně je vlastnicí dotčených nemovitostí, zahrnujících též předmětný byt, ode dne 28. 11. 2019, kdy získala dotčené nemovité věci příklepem v dražbě, resp. vlastnické právo svědčí [anonymizováno] otevřenému fondu, jehož jménem hospodaří právě žalobkyně. Dne 6. 4. 2020 uzavřela žalobkyně s žalovanou nájemní smlouvu, kterou jí umožnila užívat dotčený byt v období od 1. 3. 2020 do 28. 2. 2021, resp. v období předcházejícím uzavření smlouvy se jednalo o dodání písemné formy ústně či konkludentně uzavřeného nájmu, tedy nájmu faktickému, a to oproti povinnosti žalované platit každého 25. dne předcházejícího měsíce nájemné ve výši 6 000 Kč a platby spojené s nájmem ve výši 1 200 Kč měsíčně. Žalobkyně nezaplatila nájem a platby spojené s nájmem za měsíc březen 2020, když na sebe navazující platby, jak byly doloženy, dokládají placení nájmu a s ním spojených služeb právě až od dubna 2020 dále, přičemž s dokazování nevyplynulo zaplacení odpovídající platby ani jiné osobě než žalobkyni, např. předchozímu vlastníkovi bytu. 7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně. 8. Podle § 2201 občanského zákoníku se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 9. Podle § 2246 odst. 1 občanského zákoníku strany ujednají nájemné pevnou částkou. Má se za to, že se nájemné sjednává za jeden měsíc. 10. Podle § 2251 odst. 1 občanského zákoníku nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o těchto zálohách a nákladech platí § [číslo] obdobně. 11. Specifickou je v tomto případě forma sjednání nájmu, když ten byl zjevně zahájen ještě před podpisem předložené písemné smlouvy, přičemž ust. § 2237 občanského zákoníku předepisuje pro nájem písemnou formu, které se však dle názoru soudu může dovolat pouze nájemce, a to pouze pokud na základě smlouvy již nebylo plněno (srov. též § 582 ve spojení s § 586 občanského zákoníku), přičemž v řešené věci zjevně již k plnění došlo užíváním bytu před uzavřením nájmu v písemné formě. 12. Soud s ohledem na shora uvedená ustanovení dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jakožto pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem byla platně uzavřena smlouva o nájmu bytu ve smyslu § 2201 občanského zákoníku, kterou se pronajímatel zavázal přenechat nájemci do užívání byt a nájemce se zavázal hradit nájemné a služby spojené s užíváním bytu (§ 2246 občanského zákoníku). Dle smlouvy a shora uvedených ustanovení tak žalované vznikla povinnost hradit nájemné a dále zálohy na služby spojené s užíváním bytu, když splatnost nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu nebyla k řešenému období sjednána (byla sjednána až v nájemní smlouvě v písemné formě dne 6. 4. 2020), tedy platí zákonná úprava splatnosti, tj. nejpozději do pátého dne příslušného platebního období (§ 2251 odst. 1 občanského zákoníku). 13. Vzhledem k prodlení žalované jako nájemce s platbou nájemného a souvisejících plateb za březen 2020, které byly splatnými nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, s přihlédnutím k tomu, že nejpozději s podpisem smlouvy dne 6. 4. 2020 muselo být žalované též již zřejmé v jaké výši a jakým způsobem má tyto platby žalobkyni platit, přiznal soud žalobkyni ve smyslu § 1970 občanského zákoníku rovněž právo na zákonný úrok z prodlení, ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a uložil jej žalované zaplatit spolu s dlužným nájmem s ním spojenými platbami, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. 14. Pro rozhodnutí o nákladech řízení soud přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně původně žalovala zaplacení nároků ve výši 15 400 Kč, přičemž řízení bylo z větší části, co do 8 200 Kč, zastaveno právě z viny žalobkyně, která vzala svou žalobu částečně zpět poté, co dospěla k závěru, že v této části již nemá na žalovanou částku nárok. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. přitom platí, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady, a soud proto na část řízení, ve které bylo řízení zastaveno, hleděl jako na procení neúspěch žalobkyně, když v této části nebylo její původní žalobě vyhověno. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 58,50 Kč, přičemž tato částka představuje 6,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,25 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 46,75 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (odpor s vyjádřením se k žalobě, příprava na jednání, soudní jednání). 16. Ve věci byly založeny náklady státu, a to na zastupování žalované ustanoveným zástupcem, které by měli účastníci České republice, potažmo zdejšímu soudu nahradit ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu ve věci. Ve věci byla žalobkyně neúspěšnou z 53,24 % a byla jí proto uložena povinnost k náhradě nákladů státu, která bude odpovídat tomuto podílu jejího neúspěchu v řízení, jak bude vyčíslena v souladu s § 155 odst. 1 o. s. ř. v samostatném usnesení poté, co bude známa jejich výše. Žalované soud náhradu nákladů státu neuložil, neboť byla zcela osvobozena od placení soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.). 17. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.