22 C 131/2022-68 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a proto odůvodnění rozsudku obsahuje pouze vymezení předmětu řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], žalovanému na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 16. 7. 2007, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 9 840 Kč (půjčka ve výši 6 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 3 840 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti ve 40 pravidelných týdenních splátkách po 246 Kč, splácených v hotovosti. tj. do 21. 4. 2008, když však žalovaný zaplatil pouze 2 150 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na úrok, dlužnou část souhrnného poplatku jako úrok ve výši 1 690 Kč, jistinu ve výši 6 000 Kč, a zákonný úrok z prodlení od 2. 7. 2015 z nesplacené jistiny. 3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání se ač řádně předvolán bez omluvy nedostavil. Z nařízeného jednání se omluvila též žalobkyně, a proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 16. 7. 2007 písemně smlouvu o půjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 6 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 840 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 9 840 Kč, ve 40 pravidelných týdenních splátkách po 246 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy a poslední splátka potom dne 21. 4. 2008 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 2 150 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalované nároku uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 15. 2. 2022, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou. Dle časových řad ARAD vedených ČNB činily průměrné úroky spotřebitelských úroků v rozhodném období 13,10 % ročně. 5. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 6. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že:„ občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem. 11. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako„ souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přes 60 % ročně (přesně 69,6 % půjčené jistiny na období 53 týdnů), a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. 12. Soud pro další závěry vycházel z toho, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v době uzavření smluv dle časových řad ARAD ČNB činila průměrně 13,10 %. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši přes 60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. 13. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 14. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva. 15. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 6 000 Kč a z této částky uhradil pouze 2 150 Kč, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve zbytku poskytnuté částky. 16. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 17. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 3 850 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. 18. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že žalovaný si byl přes neplatnost smlouvy vědom, do kdy má žalobkyni poskytnutou částku zcela splatit, a nejpozději se splatnostní poslední splátky se tak dostal z celou poskytnutou částkou do prodlení s plněním dlužné částky, a proto soud přiznal žalobkyni od tohoto dne zákonný úrok z dlužné částky, kterou žalovaný nesplatil a ve zbytku úrok (nesplacený souhrnný poplatek) a úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl, spolu s jistinou, která nebyla odůvodněna bezdůvodným obohacením (již splacená část bezdůvodného obohacení). Soud byl v určení výše zákonného úroku z prodlení limitován návrhem žalobkyně, která požadovala zákonný úrok z prodlení až od 2. 7. 2015, byť se žalovaný dostal do prodlení dříve, neboť soud nemohl přiznat více, než bylo žalováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 158,90 Kč, přičemž tato částka představuje 8,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,29 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,71 %, když pro posouzení míry úspěchu ve