76 C 26/2022-21 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka], což odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které mu poskytla částku [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni uvedenou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], a to formou týdenních splátek po [částka]. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem [částka]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní. 3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila. 4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující: 5. Z listiny označené jako Smlouva o úvěru datované dnem [datum], [číslo], (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a žalobkyní. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému půjčku ve výši [částka] a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] vrátit v pravidelných 56 týdenních splátkách po [částka]. Žalovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že převzal celou částku. 6. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a tabulky odeslaných přípisů má soud za prokázané (ověřeno dle podacího čísla na [webová adresa]), že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 5 dnů od doručení této výzvy. 7. Listina označená jako Přehled [datum] – [datum] zachycuje, jak a kdy žalovaný svůj závazek splácel. 8. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku [částka] a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] vrátit v pravidelných 56 týdenních splátkách po [částka]. Žalovaný převzal celou částku. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky do 5 dnů od doručení výzvy odeslané dne [datum]. 9. Soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Uvedla, že byly kontrolovány databáze neplatných dokumentů MV ČR, byla provedena kontrola společností [právnická osoba], kontrola IR, kontrola zaměstnání telefonicky, kontrola platební historie klienta, žalobkyně zaznamenala údaje sdělené žalovaným v kartě klienta. 10. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti 11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované. Aplikoval přitom ZSÚ, protože smlouva o úvěru byla uzavřena za jeho účinnosti. 16. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). 17. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz §2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39). 18. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dosp