77 C 288/2022-36 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 4 272 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 16. 7. 2021, na základě které jí byla poskytnuta částka 3 000 Kč, vznikla jí povinnost platit smluvní popkuty a poplatky Žalovaná se nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud nařídil jednání na den 14. 11. 2022 a účastnice k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastic, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. V tomto odůvodnění se podle § 157 odst. 4 o. s. ř. uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaná s žalobkyní prostřednictvím webových stránek dohodla, že žalobkyně poskytne žalované bezúčelový úvěr ve výši 3 000 Kč, dohodly se na poplatcích a dalších podmínkách poskytnutého úvěru. Identitu žalované žalobkyně ověřila minimálně prostřednictvím žalovanou poskytnuté kopie občanského průkazu. Dne 16. 7. 2019 byla částka 3 000 Kč poukázána z bankovního účtu žalobkyně na účet uvedený ve smlouvě o úvěru. Podle žalobkyní předloženého výpisu čerpání splátek a úhrad byla žalovanou v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru uhrazena od poskytnutí úvěru do 18. 10. 2021, lépe řečeno dosud, částka 900 Kč. Dopisem z 11. 3. 2022 žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu ve výši 4 272 Kč do třiceti dnů od sepsání výzvy, přičemž výzva byla za účelem doručení žalované předána k poštovní přepravě dne 14. 3. 2022. Před poskytnutím úvěru žalobkyně provedla vlastní ověření bonity žalované coby klientky, přičemž však není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k údajům, s nimiž při ověřování bonity pracovala, neboť ze samotného potvrzení o provedení ověření bonity je zřejmé, že verifikace klientky ani verifikace zaměstnavatele neproběhla, žádné dokumenty klientka nedokládala, a z úvěrové smlouvy ani z jiných žalobkyní předložených důkazů údaje o příjmech a výdajích žalované nevyplývají, neboť tam žádné takové údaje nejsou uvedeny. Ve vztahu k tvrzení o posuzování úvěruschopnosti žalobkyně neunesla důkazní břemeno, o němž nemohla být s ohledem na svou dobrovolnou neúčast při jednání poučena, tvrzení o řádném posuzování úvěruschopnosti tak zůstává neprokázané. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se případech o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Žalobkyně neprokázala, že coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovanou úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ splnila, přičemž nesplnění takové povinnosti má podle § 87 ZSÚ za následek neplatnost smlouvy, k níž podle úpravy účinné od 29. 5. 2022 soud přihlédne i bez návrhu. Soud proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalované před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku (poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelů, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a ve výsledku k negativním ekonomickým dopadům na celou společnost a její členy), a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. (a v souladu se závěry Soudního dvora EU vyslovenými v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18) absolutně neplatná. Žalobkyně má proto za žalovanou pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Žalobkyně podle absolutně neplatné úvěrové smlouvy žalované poskytla peněžní prostředky v částce 3 000 Kč a o tuto částku se tak žalovaná bezdůvodně obohatila. Žalovaná do podání žaloby na dluh z neplatné smlouvy dle provedených důkazů uhradila toliko částku 900 Kč. Podle § 2993 o. z. je tak povinna bezdůvodné obohacení ve výši 2 100 Kč žalobkyni vydat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení se ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. stává splatnou až k výzvě věřitele. Dle provedených důkazů byla žalovaná k vrácení dlužné částky vyzvána psaním z 11. 3. 2022, které žalobkyně odeslala žalované dne 14. 3. 2022, výzva se má za doručenou podle § 573 o. z. třetího pracovního dne po odeslání, tj. dne 17. 3. 2022, žalovaná měla dluh dle výzvy splnit do třiceti dnů od sepsání výzvy, tedy do dne 11. 4. 2022, když poslední den lhůty připadl na neděli. Žalovaná měla dostatek času od doručení výzvy dluh splnit, avšak tak neučinila. Od 12. 4. 2022 je tedy žalovaná ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení s povinností zaplatit žalobkyni částku 2 100 Kč a žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, jež plyne z příslušného vládního nařízení, tedy ve výši 11,75 % ročně. Žaloba je co do požadavku na zaplacení 2 100 Kč a zákonného úroku od 12. 4. 2022 (v části kapitalizovaného a v části dále běžícího) důvodná a soud jí proto vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu je, jak bylo osvětleno výše, žaloba pro absolutní neplatnost uzavřené smlouvy nedůvodná. Žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení jakýchkoli poplatků či smluvní pokuty. Pokud žalobkyně započetla platby žalované na úhradu čehokoliv jiného než částky, která žalované byla poskytnuta, učinila tak nesprávně, neboť pro to neexistoval a neexistuje právní důvod. Soud proto žalobu ve zbývající části výrokem II zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroku z prodlení požadovaného za období před splatností dluhu z bezdůvodného obohacení, resp. z částky, již žalovaná není povinna žalobkyni platit. S ohledem na obdobný poměr úspěch a neúspěchu obou účastnic soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.