8 C 390/2022-41 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného kontokorentu poskytnutého dle dodatku ke smlouvě o běžném účtu ze dne [datum] a dále pak částku 277,17 Kč z titulu poplatků za výběry z bankomatu. Dne [datum] žalobce vzal částečně zpět svou žalobu v rozsahu částky ve výši 277,17 Kč za nezaplacené poplatky (nárok [číslo]) a do výše 722,83 Kč s úrokem 11,75 % ročně z částky 722,83 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 722,83 Kč od [datum] do zaplacení (nárok [číslo]), neboť dne [datum] žalovaná uhradila 1 000 Kč. Dále se žalobkyně ohledně ověření úvěruschopnosti vyjádřila vč. doplnění v tom smyslu, že řádně provedla ověření schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při ověřování tzv. úvěruschopnosti vycházela z tvrzení žalované, která uvedla, že výše čistého měsíčního příjmu je [částka], a žalobkyně má za to, že účelem poskytnutí kontokorentu je rychlé překlenutí nepříznivé finanční situace, zpravidla nízkým úvěrovým rámcem do 50 000 Kč, a podrobné zkoumání podmínek by tento smysl popřelo. Nad rámec svých povinnosti kromě sdělených poměrů žadatele je také kontrolován žadatel v tzv. registrech závazků (BRKI, NRKI) a insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí. 2. Žalovaná osoba se ve věci nevyjádřila. 3. Soud nařídil jednání k projednání věci na den [datum], na které se žalovaná se bez omluvy nedostavila, ačkoli má doručení řádně vykázáno. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované a z provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 4. Soud vzal za prokázané, že účastníci dne [datum] podepsali listinu označenou jako„ rámcová smlouva [číslo]“, jejímž předmětem bylo vedení běžného bankovního účtu a poskytnutí platební karty, jakož i smluvní základ pro další služby sjednané v budoucnu. Z listiny„ dodatek [číslo] k rámcové smlouvě“ soud zjistil, že se jedná o nabídku žalobkyně žalovanému (na základě jeho poptávky) k uzavření smlouvy o úvěru s možností přečerpání, tzv. kontokorentu, s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, kterou žalovaný elektronicky podepsal dne [datum] prostřednictvím [příjmení] kódu zaslaného na jeho mobilní telefon. Z listiny„ přehled čerpání a splácení kontokorentu“ soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč a uhradila před [datum] 1 049,64 Kč. Z listiny„ přehled žádostí – aplikační data“ plyne, že žalovaná úspěšně požádala o kontokorent, aniž by byly u ní uvedeny nějaké zkoumané údaje (na rozdíl od předchozích žádostí, které nebyly žalobkyní schváleny). Z listiny„ úvěrová zpráva“ vzal soud za prokázané, že byla žalovaná lustrována v Bankovním registru klientských informací, v němž k němu nebyl nalezen žádný záznam se spláceným či nesplaceným závazkem. Žalovaná byla listinou„ výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva“ ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum] prokazatelně vyzvána k úhradě dlužné částky do [datum]. Žalovaná ničeho dalšího nezaplatila před podáním žaloby, až následně během řízení 1 000 Kč. Soud tak neměl za prokázáno tvrzení žalobkyně, že zjistila, natož že ověřila, že má žalovaná měsíční čistý příjem ve výši [částka], když další důkazy k takovém tvrzení nesměřovali, přestože žalobkyně vedla běžný účet žalované, předložila jej pouze za období po uzavření smlouvy, a ani k poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. již žalobní tvrzení ani žádné důkazy nedoplnila. 5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako občanskoprávní vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (jinak jen ZSÚ), a § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (jinak jen o.z.), Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně neprokázala, že, postupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr (§ 86 odst. 1 ZSÚ, příp. srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), když se spokojila s informacemi sdělenými žalovanou, aniž by je přiměřeně ověřila (§ 84 ZSÚ, resp. jejich ověření nedoložila soudu. Ostatně sama uvedla, že nemá za to, že by v případě„ kontokorentního úvěru“ měla ověření provádět. Poskytovatel úvěru sice nemusí ověřit všechny údaje o poměrech, ale žalobkyně je ze zákona povinna zjistit a ověřit především skutečné příjmy (i výdaje) žadatele o spotřebitelský úvěr, což ohledně příjmu neučinila vůbec. Za těchto okolností již nemělo význam se dále podrobněji zabývat dalšími zjištěnými skutečnostmi ohledně poměrů žalované. ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. [jméno] pro dostatečné doložení musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. [jméno] zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím jakéhokoli matematického modelu. Jakýkoli další postup jednoduchého nominálního odčítání nebo složitých skóringových modelů nemůže mít průkazného výsledku, pokud je do něj na počátku dosazen nijak neověřený příjem žadatele o spotřebitelský úvěr. Tím není dotčena ani rozhodovací praxe z žalobkyní odkazovaných rozsudků. Postupem dle § 86 ZSÚ nelze započítávat příjem, jehož doložení nejen, že není žalobkyně schopna doložit v rámci soudního řízení, ovšem ani s předložených listinných důkazů nevyplývá, že by jej měla k ověřený v okamžiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dílčí tvrzení žalobkyně, že nahlédnutí do registrů dalších dluhů je spolehlivým ukazatelem schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr řádně jej splácet, ani subjektivní přesvědčení žalobkyně, že právě úvěrový produkt tzv. kontokorentu nevyžaduje řádnou kontrolu úvěruschopnosti pro svou nižší výši úvěrového rámce a„ rychlému překlenutí“ finančních těžkostí. Soud poukazuje především na výslovné ustanovení § 6 ZSÚ, které skutečně možnost smluvního přečerpání za stanovených podmínek upravuje jako zvláštní druh spotřebitelského úvěru, ale výslovně stanoví, že se na něj institut tzv. kontroly úvěruschopnosti vztahují, a k námitce nižšího úvěrového rámce soud podotýká, že naopak ze skutečnosti, že předchozí zákon [číslo] Sb, o spotřebitelském úvěru stanovil výjimku pro spotřebitelské úvěry do 5 000 Kč, a to pouze do výše 5 000 Kč, ovšem současně účinný ZSÚ takovou výjimku zrušil. Z toho je zřejmý záměr zákonodárce v rovině výše poskytnutého spotřebitelského úvěru nerozlišovat. Dle shora uvedených důvodů i přes dílčí tvrzení žalobkyně má soud postup pro ověření úvěruschopnosti zjištěný v tomto řízení za zcela nedostatečný ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ. Smlouvu o spotřebitelském úvěru proto soud ve smyslu § 87 ZSÚ a § 588 o.z. posoudil jako neplatnou, neboť narušuje veřejný pořádek tím, že nebyla splněna veřejnoprávní povinnost žalobkyně ze ZSÚ. Vyplacená částka žalovanému, tak byla vyplacena bez právního důvodu, a mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný je proto povinen vydat bezdůvodné obohacení odpovídající vyplacené částce žalobkyní, kterou dosud nezaplatila (§ 2991 odst. 1 o.z.); k tomu srov shora. Za období prodlení (po výzvě k zaplacení – srov shora) pak žalované rovněž vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1970 o.z., ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). 6. Soud proto především nejprve částečně zastavil řízení dle částečného zpětvzetí žaloby (tj. nárok pod [číslo] na zaplacení poplatků, na který dle posouzení soudu žalobkyně neměla nárok, a část jistiny do výše 722,83 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši), a následně podle shora uvedených ustanovení žalobě ve shora uvedeném rozsahu bezdůvodného obohacení vyhověl (vyplacená jistina po odečtu uhrazené částky) a ve zbytku žalobu jako neodůvodněnou zamítl. 7. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla v řízení úspěšná částečně v částce 9 576,33 Kč Kč (jistina s přiznaným úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku a část zastaveného řízení do výše jistiny, která byla uhrazena až po zahájení řízení vč. kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), naopak osoba žalovaná byla úspěšná v částce 2 565,83 Kč (zamítnutá část jistiny a úroky a úroky z prodlení kapitalizované, resp. kapitalizované ke dni vydání rozsudku). Žalobce byl tedy úspěšný v rozsahu cca