37 C 55/2023-42 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 154,06 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 6. 12. 2021 elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 22205712, na základě které mu poskytla částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný uzavřením smlouvy zavázal splácet za podmínek stanovených v uvedené úvěrové smlouvě. Kromě jistiny úvěru žalobkyně nárokovala také: poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatek za službu„ klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč měsíčně, účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky ve výši 980 Kč (35 Kč denně po dobu 2 měsíců, nejvýše ale 980 Kč za dva měsíce za celkem 31 SMS, 38 e-mailů a 14 telefonátů) a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný zůstal v řízení pasivní a ve věci se nevyjádřil. Z účasti u jednání konaného dne 27. 3. 2023 se žalobkyně i její zástupce omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně a včas předvolán. Soud proto za použití § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Soud provedl dokazování listinami – smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 6. 12. 2021, všeobecnými obchodními podmínkami [žalobkyně] platnými od 1. 8. 2020, sazebníkem platným od 1. 9. 2020, metodikou žalobkyně pro posuzování úvěruschopnosti, informacemi o spotřebitelském úvěru poskytovaném žalobkyní, autorizací ověření totožnosti aplikace AISP ze dne 6. 12. 2021, výpisem o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně ze dne 6. 12. 2021, přehledem o bankovních transakcích vyplacených spotřebiteli (žalovanému) ze dne 6. 12. 2021, výpisem z běžného účtu žalovaného za období prosinec 2021, potvrzením o provedení platby od žalobkyně na účet žalovaného, fotokopií občanského průkazu žalovaného [číslo] výzvou zástupce žalobkyně k úhradě před podáním žaloby ze dne 25. 8. 2022, podacím lístkem ze dne 25. 8. 2022, zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 6. 12. 2021, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až ve výši 7 000 Kč a závazek žalovaného poskytnutou částku včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatku za službu„ klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatku za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč a poplatku za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč měsíčně splatit jednorázově ve lhůtě 30 dnů, tj. do 5. 1. 2022; nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky [žalobkyně] platné od 1. 8. 2020 a sazebník poplatků platný od 1. 9. 2020. Přehledem o bankovních transakcích vyplacených spotřebiteli (žalovanému) ze dne 6. 12. 2021, výpisem z běžného účtu žalovaného za období prosinec 2021 a potvrzením o provedení platby od žalobkyně na účet žalovaného bylo prokázáno, že dne 6. 12. 2021 poukázala žalobkyně na účet č. [bankovní účet] částku 7 000 Kč, přičemž majitelem účtu byl v té době žalovaný. Soud dále uvádí, že z listiny nazvané autorizace ověření totožnosti aplikace AISP ze dne 6. 12. 2021 nemá za prokázané tvrzení žalobkyně, že žalovaný byl povinen poukázat žalobkyni tzv. autentizační platbu na její účet. Naopak z výpisu z účtu žalovaného za období prosinec 2021 žádná taková platba nevyplývá. Zároveň touto listinou nemá za prokázané, že by se žalovaný přihlásil do svého internetového bankovnictví za účelem souhlasu s poskytnutím informací o účtu. Rovněž soud nemá za prokázané, že žalovaný souhlasil se zněním smlouvy, byť za tímto účelem žalobkyně předložila kopii jeho občanského průkazu. Žalobkyně rovněž nijak nepropojila SMS kód, jež měl nahradit s telefonním číslem žalovaného uvedeným v žalobě, resp. nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že šlo o telefonní číslo užívané žalovaným. Výzvou ze dne 25. 8. 2022 odeslanou doporučeně téhož dne (viz podací lístek), právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 11 605,36 Kč ve lhůtě do 3 dnů. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, že tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena. O neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního však soud žalobkyni nemohl při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 561 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 1824 a násl. o. z. mohou pro uzavření smlouvy být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se dle tohoto ustanovení rozumí mimo jiné i veřejná komunikační síť, například internet. Písemná forma je v souladu s § 562 o. z. zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Dne 1. 7. 2016 nabylo účinnosti nařízení EU č. 910/2014, tzv. eIDAS, které se podstatně dotklo uznávání elektronických podpisů v rámci Evropské unie. V návaznosti na účinnost eIDAS nabyl ke dni 19. 9. 2016 účinnosti zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen„ ZSVD“). Pro písemné právní jednání občanský zákoník vyžaduje podpis jednajícího, přičemž výslovně počítá i s možností podepsat písemnost elektronicky. Konkrétní požadavky na elektronický podpis elektronických písemností pak předepisuje ZSVD ve spojení s eIDAS. ZSVD stanoví, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů (tj. zaručený elektronický podpis či kvalifikovaný elektronický podpis). ZSVD tak zrovnoprávňuje při jednání v soukromoprávních vztazích všechny formy elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem jednající osoby. Základní formu elektronického podpisu eIDAS definuje velmi široce, neboť za elektronický podpis považuje jakákoliv„ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Takovýmto prostým elektronickým podpisem tedy může být cokoli (jakákoli data), která někdo (podepisující osoba) vnímá jako svůj podpis, a také je takto použije – tedy je určitým způsobem„ přidruží“ k dokumentu, který chce podepsat. Z výše řečeného vyplývá, že je stále použitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, podle kterého písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky. Aby se žalobkyně m