5 C 81/2021 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 21.208,75 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne 31. 5. 2018. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 13.650 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 165 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 85 Kč, smluvní pokuty ve výši 7.308,75 Kč, úroků a zákonných úroků z prodlení. 2. Ústní jednání se konalo dne 26. 8. 2021. Žalobce se z účasti u jednání omluvil, žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru, souhlasu se zpracováním osobních údajů a předpisu splátek ke smlouvě soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 31. 5. 2018, jejím předmětem byl úvěr ve výši 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.950 Kč, náklady byly sjednány tak, že úvěr je poskytován za úroky ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek ve výši 3.300 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 2.850 Kč Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Z nepojmenované tabulky soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil celkem 12.050 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznamu pohledávek a dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. 4. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Žalobce se vedle dlužné jistiny domáhal zaplacení úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy a úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu. Ve smlouvě je uvedeno, že náklady se skládají z úroku ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 3.300 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 2.850 Kč, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 10.950 Kč. Ze smlouvy samotné pro průměrného spotřebitele není jednoznačně zřejmé, jaká je konkrétní výše jednotlivých plnění na úvěr, zejména však konkrétní výše sjednaného úroku. Jistě se jeho vyčíslení dobrat lze, avšak soud má za to, že takové odečítání a počítání s procenty po průměrném spotřebiteli nelze spravedlivě požadovat a naopak lze na věřiteli, jako podnikateli a odborníku ve svém oboru, požadovat, aby jednotlivá požadovaná plnění také konkrétně vyčíslil. Takové ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je proto ujednáním neurčitým a pro svou neurčitost zdánlivým právním jednáním dle ust. § 553 odst. 1 o. z., dle kterého o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je vedlejším ujednáním smlouvy o úvěru, které je možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy ve smyslu § 576 občanského zákoníku, aniž by to mělo vliv na její platnost. Zdánlivost takového ujednání pak dovozuje například i Finanční arbitr v nálezu č. FA/13389/2017 ze dne 25. 8. 2017, ve kterém uvádí mimo jiné S ohledem na to, že Poplatek není ve Smlouvě o úvěru ani v jiné související dokumentaci nikterak specifikován, finanční arbitr není schopen obsah ujednání o Poplatku z hlediska jeho hospodářského účelu, tj. z hlediska toho, zda jím Instituce kompenzuje nějaké své náklady, či zda je odměnou za poskytování nějaké služby, vůbec vyložit, natož potom upřesnit. a dále S ohledem na výše uvedené finanční arbitr uzavírá, že ujednání o Poplatku ve Smlouvě o úvěru je neurčité ve smyslu § 553 občanského zákoníku, když ze Smlouvy o úvěru nelze zjistit, zda se Navrhovatel zavázal uhradit Instituci jeden poplatek, či více různých poplatků, v jaké konkrétní výši, když tu je nutné zjistit provedením složitých matematických operací, jakož ani nelze zjistit, jaká služba či náklad Instituce má být Poplatkem hrazena. V této souvislosti lze odkázat též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 11 Ca 203/2005-30, dle kterého Povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobků podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou poskytované informace spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku. Uvedené rozhodnutí sice řeší otázku ceny léčiv, zmíněný závěr však lze vztáhnout na jakýkoliv spotřebitelský vztah, ve kterém je podnikatelem poskytováno plnění spotřebiteli, tedy lze jej bez dalšího vztáhnout i na ujednání smluv o úvěru. Je nepochybné, že spotřebitel je v důsledku daného ujednání nucen činit další úkony ke zjištění ceny úvěru a tyto ceny dále složitě dopočítávat. Soud má proto za to, že celé ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je zdánlivým právním jednáním, a žalovaný proto nebyl povinen na tuto část smlouvy plnit. Nad to nelze přehlédnout, že celkové platby na úvěr měly činit 10.950 Kč, tedy více jak 70 % jistiny. Tedy, i kdyby se nejednalo o ujednání zdánlivé, bylo by třeba zvažovat též neplatnost takového ujednání v souladu s ust. § 588 o.z. pro zneužití pozice odborníka a silnější strany smluvního vztahu věřitelem a pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními na ochranu spotřebitele. 6. Žalobce dále požadoval zaplacení smluvní pokuty. V žalobě uvedl toliko, že v důsledku porušení povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na úhradu smluvní pokuty a proto požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 7.308,75 Kč. Období, za které je smluvní pokuta požadována, žalobce řádně neoznačil. Dle ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Soud je dle ust. § 118 a o.s.ř. povinen vyzvat účastníka k doplnění tvrzení, avšak takové poučení účastníku poskytne pouze při jednání. Žalobce se z ústního jednání omluvil, znemožnil proto soudu, aby mu poskytl potřebná poučení za účelem unesení břemene tvrzení (k tomu viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Vzhledem k tomu, že žalobce řádně neoznačil, za jaké období se smluvní pokuty domáhá, nemohl soud jeho nárok řádně přezkoumat, a to zejména s ohledem na částečné zamítnutí žaloby z důvodu zdánlivosti ujednání o nákladech úvěru. Je procesní povinností žalobce tvrdit veškeré rozhodné skutečnosti, jestliže pak žalobce tuto svoji povinnost řádně nesplnil, soudu nezbylo, než žalobu i v části smluvní pokuty zcela zamítnout. 7. Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný na dluh uhradil celkem 12.050 Kč. Soud s ohledem na výše uvedené započetl úhrady žalovaného pouze na jistinu, a proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.950 Kč se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaný s úhradou v prodlení. Žalovanému dále bylo uloženo zaplatit úroky dle ust. § 1802 o.z., neboť smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou (úvěrovaný se zavazuje zaplatit úroky) a výše úroků nebyla ve smlouvě platně ujednána. Žalovaný je proto povinen plnit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy, které dle databáze časových řad [příjmení] České národní banky v době uzavření smlouvy činily 8,49 %, nikoliv žalobcem tvrzených 10,45 % ročně. Soud proto žalobu v části smluvních úroků přesahujících 8,49 % ročně zamítl. Soud pak uložil žalovanému plnit smluvní úroky až od žalobcem požadovaného data 21. 5. 2020, neboť dle ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. soud nemůže překročit návrh žalobce. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný z 14 %, žalovaný z 86 %, žalovanému proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 72 % nákladů řízení žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.