19 C 11/2026-61 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 2. 2025 se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím, kdy tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, ., uzavřel s žalovanou dne 2. 2. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl úvěr žalované v rozsahu 15 000 Kč, který žalovaná čerpala. Zároveň bylo mezi stranami dohodnuto uhrazení úroku v pevné výši 761 Kč a úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, dále úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhrada za umožnění splatit splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Celkem tedy dlužná částka představovala 27 888 Kč, kterou měla žalovaná uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná 2. 4. 2024. Po dobu trvání smlouvy uhradila žalovaná čtyři splátky po 2 000 Kč, celkem tedy na předmětnou pohledávku uhradila částku 8 000 Kč. Další částky již nehradila, když poslední úhradu učinila 18. 5. 2023 a ode dne 3. 4. 2024 je tak v prodlení. Žalobkyně jako právní nástupce původního věřitele se proto domáhá úhrady dlužné jistiny, poplatku a taktéž příslušenství sjednaného úroku a úroku z prodlení.2. Po podání žaloby vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu části původně žalovaného kapitalizovaného úroku z úvěru a úroku z prodlení. Soud v tomto směru postupoval ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. a v tomto rozsahu řízení zastavil tak, jak je zřejmé z bodu II. tohoto rozsudku.3. Žalobkyně dále v prvé řadě prokázala svou aktivní věcnou legitimaci ve věci, a to smlouvou o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , ze dne 30. 10. 2024.4. Účastníci souhlasili s postupem dle § 115a o. s. ř., tedy s rozhodnutím ve věci na základě listinných důkazů obsažených ve spise bez nařízení jednání, když právní zástupce žalobkyně se ve svém vyjádření ze dne 10. 2. 2026 na výzvu soudu dle poučení § 115a o. s. ř. k této věci nevyjádřil. Soud tak v souladu s právní úpravou předpokládal, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Z listinných důkazů obsažených ve spise soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 2. 2. 2023 pod číslem , hodnota, , na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Z karty žalované pak soud zjistil, že na předmětnou pohledávku uhradila ve čtyřech splátkách po 2 000 Kč celkem 8 000 Kč, kdy poslední platba proběhla 18. 5. 2023. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované byl doložen formulář žádosti o úvěr, z něhož vyplývá, že žalovaná v době sjednání úvěru byla na mateřské dovolené, jejím příjmem byly vyplacené dávky rodičovského příspěvku ve výši 8 100 Kč měsíčně. Uvedla, že za bydlení vydá jako celá domácnost částku 4 500 Kč, dopravu, jídlo, osobní náklady 12 000 Kč. Dále uvedla bez bližšího označení, že dalším příjmem rodiny je částka 15 777 Kč, k čemuž doložila pracovní smlouvu a výplatní pásky na jméno , jméno FO, , bez označení, zda se jedná o osobu spolužijící či partnera s tím dále, že žalovaná uvádí, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, ukončené střední vzdělání, nemá osobní bankovní účet a bydlí v nájmu bez bližších údajů k výdajům za bydlení.6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.8. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně byla podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinna zjišťovat úvěruschopnost žalované.16. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnos