17 C 270/2020-26 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalobkyně tvrdí, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené a podepsané prostřednictvím elektronických prostředků dne 23.12.2019 poskytla její právní předchůdkyně ([právnická osoba], dále jen„ věřitel“) žalovanému bankovním převodem částku 8.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1.600 Kč a úrokem splácet v dohodnutých splátkách. Úrok byl sjednán ve výši 20 % měsíčně a pro případ, že by se celý dluh stal splatným postupem podle článku 6.5 smlouvy, ve výši 15 % ročně. Žalovaný na úvěru ničeho nezaplatil. Žalobkyně se vedle poskytnuté jistiny domáhá úroku ve výši 4.505, poplatku ve výši 1.600 Kč a smluvní pokuty ve výši 363 Kč s odkazem na bod 6.3 smlouvy a také zákonných úroků z prodlení z celé částky, když tvrdí, že úroky se dle smlouvy ke konci každého měsíce připsaly k jistině a ke dni 1.5.2020 došlo dle bodu 6.5 smlouvy k zesplatnění. K úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že věřitel vycházel z údajů žalovaného, z dokladů o jeho příjmu, nahlédla do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány jako je obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastr nemovitostí 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Za splnění předpokladů stanovených § 115a o.s.ř. soud ve věci nenařizoval jednání. 4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 23.12.2019 věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (žalovaný uvedl při uzavření smlouvy své rodné číslo, bydliště, číslo občanského průkazu, číslo telefonu, mailovou adresu, číslo bankovního účtu), kterou žalovaný uzavřel coby spotřebitel a jejímž obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50.000 Kč, v případě prvního čerpání ve výši maximálně 5.000 Kč, a závazek žalovaného splácet úvěr nejméně splátkami ve výši 1/5 dlužné částky měsíčně, nejméně však částkou 300 Kč měsíčně (4.1.), platit poplatek za čerpání úvěru 20% z čerpané jistiny (5.1.), který se vždy na konci měsíce připisoval k jistině (5.2.), platit úrok ve výši 20% p.m. z čerpaných prostředků a 15 % p.a. od zesplatnění (6.1.), platit smluvní pokutu 121 Kč za každý měsíc prodlení, nárok na tuto smluvní pokutu vzniká pouze po dobu prvních 90 dnů prodlení (6.3.), úrok a pokuta se na konci měsíce rovněž stávají součástí jistiny (6.1., 6.3), ujednání o tom, že v případě prodlení delším jak 2 měsíce se stává celý dluh splatný najednou (6.5.). 5. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel vyplatil dne 3.1.2020 částku 8.000 Kč na účet žalovaného. Žalobkyně neeviduje k úvěru žádnou úhradu. 6. Z údajů o žalovaném a z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný dne 19.12.2019 při žádosti o částku úvěru ve výši 4.000 Kč uvedl, že bydlí sám, nemá vyživovací povinnosti, bydlí ve svém domě, na bydlení má náklady 4.500 Kč měsíčně, na obživu 4.500 Kč měsíčně, další náklady 500 Kč, má čistý příjem 17.500 Kč. Čistý příjem v uvedené výši je dokladován výplatními páskami za měsíce říjen a listopad 2019. 7. Žalovaný byl vyzván k platbě žalované částky podáním podaným u pošty dne 16.7.2020 (zjištěno z výzvy a podacího archu) 8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 12. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 15. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 16. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39. 17. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ. 18. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli. 19. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úv