18 C 152/2022-36 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 43 350 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 2. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 31 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 24 800 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru). 6. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má středoškolské vzdělání, bydlí v nájmu, že nemá nezaopatřené děti, že je zaměstnána na dobu neurčitou od roku 2014. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné zápůjčky či úvěry. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 20 909 Kč a její výdaje činí 8 800 Kč na bydlení a 5 000 Kč jako ostatní výdaje, jako použitelný příjem je uvedena částka 7 109 Kč (karta zákazníka). Ze smlouvy o nájmu bytu vyplývá, že žalovaná má postavení nájemce, že je sjednáno nájemné ve výši 8 800 Kč měsíčně. Předmětná smlouva však není úplná, neboť žalobkyně předložila pouze první a poslední stranu, ze smlouvy tedy mimo jiné neplyne, jaká je výše plateb za služby (smlouva o nájmu bytu). Z předložené pracovněprávní dokumentace vyplývá, že žalovaná je zaměstnána od roku 2014 jako předák, v roce 2019 činila její hodinová mzda 120 Kč, její příjem v květnu 2019 činil 19 949 Kč, v červnu 2019 činil 22 219 Kč a v červenci 2019 činil 20 560 Kč (pracovní smlouva, mzdový výměr, výplatní lístky). 7. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její příloha, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 8. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak plyne, že Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil právní názor, že k řádnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. 9. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Původní věřitel především dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, když se spokojil pouze s nájemní smlouvou, kterou však nepředložil soudu v úplném znění, neboť z ní nelze zjistit výši plateb žalované za služby spojené s užíváním bytu. Dále si původní věřitel nevyžádal od žalované žádné informace a doklady o všech ostatních pravidelných výdajích žalované. V dané souvislosti si původní věřitel nevyžádal ani výpisy z účtu žalované, z nichž by teprve mohl učinit úsudek o reálných výdajích žalované. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že veškeré její životní náklady nad rámec nájemného činí 5 000 Kč měsíčně, což odpovídá cca 166 Kč den (tedy na veškeré jídlo, ošacení, dopravu do zaměstnání, hygienu, náklady na telefon apod.), přičemž soud má pochybnosti o správnosti, resp. úplnosti takto uvedené a ničím nedoložené částky. V daném ohledu se tak původní věřitel (nad rámec nájemného) zcela spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovanou. S ohledem na její poměrně nízký příjem, vysokou částku, kterou měla žalovaná splatit podle smlouvy (více než 20 % jejího ročního čistého příjmu), skutečnost, že výše měsíčních splátek převyšovala 50 % tvrzeného„ použitelného příjmu“ a absentující objektivně reálné částky výdajů bylo povinností původního věřitele výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že původní věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. 12. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta. 13. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 14. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 18 550 Kč (byla předána částka 31 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 12 450 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 15. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. 16. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uv