18 C 17/2021-52 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 7 350 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil, skutečnosti uvedené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. V průběhu řízení vzala žalobkyně v rozsahu podle výroku I. žalobu částečně zpět. 4. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 5. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), obsahuje další text odůvodnění v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 6. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. 7. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 12. 11. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které měl poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 900 Kč, a to formou zápočtu proti pohledávce původního věřitele na vrácení jistiny dle původní úvěrové smlouvy z října 2019. Žalovaný se v dané souvislosti zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 351,29 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 40 % p. a. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit do 13. 12. 2019. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. 8. Přestože si je soud vědom toho, že vady započtení jako právního jednání jsou obvykle spojeny s relativní neplatností, nelze ani v této souvislosti vyloučit závěr o možné absolutní neplatnosti, a to za situace, kdy by byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). V dané věci došlo v předmětné smlouvě k oboustrannému zápočtu výše specifikovaných tvrzených pohledávek. I smluvní volnost stran však podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by dané ujednání bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Veden těmito závěry a okolnostmi projednávané věci soud přezkoumal předmětný zápočet, neboť od jeho platnosti se odvíjí to, zda bylo žalovanému vůbec nějaké plnění z žalované smlouvy o úvěru poskytnuto. Proto se soud zabýval tím, zda v době tvrzeného zápočtu pohledávka žalovaného na poskytnutí předmětu úvěru vůbec existovala. 9. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Soud ujednání o poplatku vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 5 507,02 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků. Soud tedy na základě výše uvedeného souhrnný poplatek posuzoval jako úrok. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 4 900 Kč společně s částkou 5 507,02 Kč, pak při splácení na dobu 29 dnů lze dovodit, že úrok činí cca 1 414 % ročně. I kdyby soud pro daný výpočet zohlednil poplatek„ po slevě“, i tak by skutečný roční úrok činil více než 560 %. 10. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,34 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje. 11. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.). 12. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. 13. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je tře