Žalobou podanou u soudu dne 4. 3. 2026 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 127 274,50 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, . Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 54 463,40 Kč, dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 42 811,10 Kč a smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč. Příslušenství se skládá z kapitalizovaného úroku ve výši 4 084,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 426,64 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 54 463,40 Kč od 30. 10. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 54 463,40 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se k této možnosti nevyjádřil navzdory řádnému upozornění, že pokud se nevyjádří, bude soud jeho souhlas s takovým postupem presumovat.3. Z listiny označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ ze dne 31. 7. 2023 (dále také jen „Smlouva o úvěru“), soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným uvedeného dne smlouvu, v níž se zejména zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě o úvěru zejména zavázal vrátit jistinu úvěru a zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 54 545 Kč ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4 932 Kč. Poslední splátka byla splatná dne 31. 7. 2025.4. Z tabulky umoření soud zjistil, že peněžní prostředky dle Smlouvy o úvěru byly žalovanému vyplaceny dne 31. 7. 2026.5. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný na svých závazcích ze Smlouvy o úvěru do okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávek (21. 10. 2025) uhradil celkem 16 000 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 včetně její přílohy soud zjistil, že společnost , právnická osoba, postoupila své pohledávky ze Smlouvy o úvěru žalobkyni.7. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 1. 2026 soud zjistil, že žalovaný byl tímto dokumentem vyzván k úhradě žalované částky. Z poštovního podacího lístku soud zjistil, že uvedená výzva byla žalovanému v tentýž den zaslána.8. Z žalobních tvrzení soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy o úvěru vycházela zejména z tvrzení žalovaného uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr a z výplatních pásek, které žalovaný předložil.9. Z mzdových listů žalovaného soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za měsíce únor-červenec 2023 činil průměrně částku 28 396 Kč měsíčně.10. Z žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí v nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem, dosáhl základního vzdělání, vlastní automobil, má vyživovací povinnost vůči 2 osobám a je zaměstnán na plný úvazek jako skladový operátor. Žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr tvrdil příjem ve výši 30 021 Kč měsíčně a výdaje ve výši 7 966 měsíčně.11. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:12. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 7. 2023 smlouvu, v níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě o úvěru zejména zavázal vrátit jistinu úvěru a zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 54 545 Kč ve 24měsíčních splátkách ve výši 4 932 Kč. Poslední splátka byla splatná dne 31. 7. 2025. Peněžní prostředky dle Smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty dne 31. 7. 2023. Žalovaný na své závazky ze Smlouvy o úvěru celkem uhradil částku 16 000 Kč. Pohledávky za žalovaným ze Smlouvy o úvěru byly postoupeny žalobkyni. Žalovanému byla řádně zaslána předžalobní výzva. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z příjmu, který žalovaný uvedl v žádosti o spotřebitelský úvěr, tj. 30 021 Kč měsíčně. Z mzdových listů však vyplývá měsíční příjem pouze ve výši 28 396 Kč čistého měsíčně. Žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěru tvrdil výdaje ve výši 7 966 Kč měsíčně. Výši výdajů právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala.13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.14. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.15. Podle § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.16. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Soud o věci uvážil následujícím způsobem.20. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 31. 7. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč. Pohledávky ze Smlouvy o úvěru byly následně postoupeny žalobkyni.21. Smlouva o úvěru byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru bylo proto povinností právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel mohl dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet.22. Soud je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, který byl poskytnut v rozporu s § 86 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, přihlížet i bez návrhu (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18).23. Nejvyšší soud v prvé řadě již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, judikoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.“.24. Obdobný názor je vyjadřován také v judikatuře Soudního dvora (srov. například rozsudek ze dne 24. 10. 2024, Horyzont, C339/23).25. V rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance, C-449/13, pak Soudní dvůr konstatoval: „Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být [pro posouzení jeho úvěruschopnosti] sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“26. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „[V]ěřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. […] Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.“ Nejvyšší soud se k závěrům uvedeného rozsudku přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024.27. V usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně.“28. Měsíční příjmy žalovaného, jejichž výši právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z mzdových listů, činily zhruba o 1 600 Kč nižší částku, než jakou žalovaný uvedl v žádosti o spotřebitelský úvěr. Při odhlédnutí od tohoto určitého nedostatku se však lze s ověřením příjmů žalovaného, které provedla právní předchůdkyně žalobkyně, spokojit. Opačný postup by se totiž v tomto případě jevil soudu jako příliš formalistický. Postup právní předchůdkyně žalobkyně ohledně výdajové stránky žalovaného však již akceptovat nelze. Právní předchůdkyně žalobkyně se totiž spokojila pouze s údaji sdělenými žalovaným, aniž by je ověřila prostřednictvím výpisů z jeho bankovního účtu a lustrací v bankovních a nebankovních registrech informací o dlužnících.29. Právní předchůdkyně žalobkyně tak neověřila dostatečně výdajovou stránku žalovaného, pročež nezbývá než uzavřít, že nedostála své povinnosti řádně posoudit jeho úvěruschopnost (viz výše citované závěry Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jakož i z usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je proto pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024).30. Soud pro úplnost dodává, že žalobkyně byla v usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. 11 C 32/2026-40, vyzvána k doložení listin dokládajících řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.31. K povinnosti spotřebitele hradit příslušenství a související závazky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“32. Žalobkyni lze proto přiznat pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Úrok, zákonný úrok z prodlení, smluvní pokutu, poplatky ani jiné platby již nikoliv.33. Žaloba je proto důvodná pouze částečně.34. Soud tedy vzal za prokázané, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný na své závazky ze Smlouvy o úvěru uhradila celkem částku 16 000 Kč. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobkyni dosud nevrácenou jistinu úvěru ve výši 44 000 Kč.35. Soud proto výrokem I. žalobkyni přiznal právo na obdržení této částky od žalovaného.36. Vzhledem k absolutní neplatnosti Smlouvy o úvěru soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení jistiny ve výši 10 463,40 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 42 811,10 Kč, smluvní pokuty ve výši 30 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 084,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 426,64 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 54 463,40 Kč od 30. 10. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 54 463,40 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.37. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé téhož zákona povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.38. Nejvyšší soud tuto sankci poskytovatele úvěru vyložil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, bodu 16, kde konstatoval: „Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“39. Soud tedy oprávnil žalovaného vrátit jistinu úvěru v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně. Při stanovení výše měsíčních splátek se soud řídil částkou, kterou lze dle uvážení soudu v obvyklých případech spotřebitelských úvěrů považovat za přiměřenou, jakož i skutečností, že žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný, což soud přičetl k jeho tíži.40. Soud proto výrokem III. oprávnil žalovaného vrátit žalobkyni jistinu úvěru ve splátkách v této výši, a to pod ztrátou výhody splátek.41. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Po kapitalizaci uplatněného nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku byl ve věci částečně úspěšný žalovaný. Částečně úspěšnému žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.