Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 58 600 Kč s příslušenstvím. Jedná se o dlužnou částku ze smlouvy označené jako smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 17. 9. 2025, a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (www., Anonymizováno, .cz), na základě které byla žalované poskytnuta bezhotovostně převodem na účet částka 33 000 Kč, přičemž tuto se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem 1 % za každý den čerpání úvěru (70 dnů). Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho a 25. 11. 2025 se dostala do prodlení. Žalobkyně v návrhu uvedla, že pokud by soud neměl její nárok z titulu uzavřené smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje, aby soud tento nárok přiznal jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že je přesvědčena, že žalobkyně nedostála svým povinnostem ověřit, zda žalovaná skutečně zamýšlí použít peněžní prostředky z poskytnutého úvěru pro svou podnikatelskou činnost. Je naopak přesvědčena, že smlouvu uzavřela z pozice spotřebitele, pročež navrhuje, aby smlouva o úvěru byla pro neposouzení úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru označena za neplatnou, a aby jí bylo umožněno vrátit dlužnou jistinu ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně.3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.4. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že od 10. 4. 2017 (do 27. 1. 2026) bylo předmětem podnikání žalobkyně mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.5. Z popisu základních vlastností podnikatelského úvěru a ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 9. 2025 bylo zjištěno, že tuto uzavřela žalobkyně jako věřitel na straně jedné a žalovaná jako dlužník na straně druhé. Žalovaná byla identifikována jménem, příjmením, datem narození, rodným číslem, dále byla uvedena adresa místa podnikání, IČO, telefonní číslo, e-mail a číslo účtu. Smlouvou byl sjednán úvěr ve výši 33 000 Kč, a to na dobu určitou v délce 70 dní ode dne čerpání úvěru a s poplatkem sjednaným ve výši 1 % z čerpané částky za každý den čerpání úvěru. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku.6. Z autorizace ověření totožnosti bylo zjištěno, že totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím služby BankID od společnosti , právnická osoba, .7. Z výpisu z účtu žalované bylo zjištěno, že dne 17. 9. 2025 byla ve prospěch účtu žalované uvedeného ve smlouvě o úvěru provedena platba 33 000 Kč.8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 4. 2026 a z podacího lístku ze dne 21. 4. 2026 bylo zjištěno, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání.9. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:10. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 17. 9. 2025 smlouvu, v níž se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 33 000 Kč. Žalovaná, která byla ve smlouvě formálně identifikovaná jako podnikatel, se ve smlouvě o úvěru zejména zavázala úvěr a jeho příslušenství splatit po 70 dnech s poplatkem ve výši 1 % z čerpané částky za každý den čerpání úvěru. Jistina úvěru byla žalované skutečně poskytnuta. Žalovaná na své závazky ze smlouvy o úvěru neuhradila ničeho. Žalované byla řádně odeslána předžalobní výzva k plnění.11. Závazkový vztah, který vznikl mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zejména zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvními ujednáními. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.12. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.13. Dle § 2395, § 2399 odst. 1 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.14. Dle § 562 o. z., písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná uzavřela dne 17. 9. 2025 s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 33 000 Kč a žalovaná měl tuto částku vrátit společně s poplatkem nejpozději v poslední den sjednané doby trvání úvěru.19. V této věci se jedná o závazkový vztah, v němž na jedné straně vystupuje právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 o. z.), jakožto věřitel, a na straně druhé žalovaná jakožto fyzická osoba v postavení dlužníka (§ 419 o. z.).20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2658/2025, konstatoval: „Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, vymezující postavení spotřebitele z pohledu § 52 odst. 2 obč. zák., které je však plně aplikovatelné též v projednávané věci v poměrech o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024, či ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025).“21. Žalobkyně se před poskytnutím úvěru nezabývala otázkou, zda žalovaná použije peněžní prostředky obdržené na základě smlouvy o úvěru pro účely své podnikatelské činnosti nebo pro soukromé účely. Za takové situace soudu v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu nezbývá než posoudit smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou. Žalovaná navíc ve svém doplnění odporu uvedla, že prostředky získané ze smlouvy o úvěru použila na úhradu svých dalších závazků nesouvisejících s její podnikatelskou činností, a svá tvrzení prokázala doložením jednotlivých úvěrových smluv.22. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru bylo proto povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel mohl dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet.23. Soud je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, který byl poskytnut v rozporu s § 86 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, přihlížet i bez návrhu (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18).24. Nejvyšší soud v prvé řadě již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, judikoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.“.25. Obdobný názor je vyjadřován také v judikatuře Soudního dvora (srov. například rozsudek ze dne 24. 10. 2024, Horyzont, C339/23).26. V rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance, C-449/13, pak Soudní dvůr konstatoval: „Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být [pro posouzení jeho úvěruschopnosti] sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“27. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „[V]ěřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. […] Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.“ Nejvyšší soud se k závěrům uvedeného rozsudku přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024.28. V usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně.“29. Žalobkyně se před uzavřením smlouvy o úvěru nezabývala schopností žalované úvěr splácet. Žalobkyně neověřila příjmy žalované ani její výdaje.30. Za takové situace soudu nezbývá než učinit závěr, že žalobkyně nedostála požadavku ověřit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, což po ní požaduje zákon o spotřebitelském úvěru, judikatura Nejvyššího soudu i judikatura Soudního dvora. Smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je proto dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).31. Soud pro úplnost dodává, že vyzval žalobkyni k doložení listin prokazujících, že se zabývala otázkou, zda žalovaná použije peněžní prostředky obdržené na základě smlouvy o úvěru k podnikatelské činnosti, nebo naopak k účelům soukromým, a také listin prokazujících řádné posouzení úvěruschopnosti žalované (usnesení zdejšího soudu ze dne 17. 7. 2026, č. j. 11 C 55/2026-32). Žalobkyně však žádné takové listiny soudu nedoložila.32. K povinnosti spotřebitele hradit příslušenství a související závazky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“33. Žalobkyni lze proto přiznat pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Úrok, zákonný úrok z prodlení, poplatky ani jiné platby již nikoliv.34. Žaloba je proto důvodná pouze částečně.35. Soud tedy vzal za prokázané, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 33 000 Kč. Žalovaná na své závazky ze smlouvy o úvěru neuhradila ničeho. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků a jiných plnění. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalované vydat žalobkyni dosud nevrácenou jistinu úvěru ve výši 33 000 Kč.36. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nepřiznal žalobkyni nárok na obdržení poplatku ve výši 23 100 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 58 600 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. V tomto rozsahu tedy soud žalobu výrokem II. zamítl.37. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé téhož zákona povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.38. Nejvyšší soud tuto sankci poskytovatele úvěru vyložil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, bodu 16, kde konstatoval: „Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“39. Žalovaná v doplnění odporu uvedla, že je vzhledem ke svým dalším závazkům schopna dlužnou jistinu vracet v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu doložila závazky, které má u společností , právnická osoba, , , Anonymizováno, , právnická osoba, ., , právnická osoba, . a , právnická osoba, . Žalovaná je rovněž na rodičovské dovolené. Proto soud jejímu návrhu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhověl a oprávnil ji vrátit jistinu úvěru v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, pod ztrátou výhody splátek.40. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Účastníci byli ve věci po kapitalizaci příslušenství uplatněného v žalobě ke dni vyhlášení rozsudku (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) téměř rovnoměrně úspěšní, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.