Žalobou doručenou soudu dne 22. 1. 2026 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 87.200 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, ., na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne , datum, poskytl žalovanému zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, . Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. Banka využila svého práva a od smlouvy odstoupila s účinností ke dni , datum, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025 s účinností ke dni 6. 10. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Na základě toho pak žalobce po žalovaném požaduje nedoplatek na účtu 552 Kč.2. Dále pak právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, . uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu 100.000 Kč. Žalovaný vyčerpal finanční prostředky, kdy na tomto účtu vznikl dluh 86.648 Kč. I tato pohledávka byla postoupena žalobci.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů.4. Z předložené smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne , datum, bylo zjištěno, že banka pro žalovaného zřídila a vedla běžný účet. Z výpisu z tohoto účtu bylo zjištěno, že zde vznikl dluh 552 Kč.5. Ze smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu č. , Anonymizováno, ze dne , datum, soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru na běžném účtu, kdy žalovanému byla poskytnuta možnost vyčerpat úvěr do výše 100.000 Kč s tím, že je povinen zcela nebo částečně splácet povolený debet tak aby nejpozději v posledním dni jednoroční lhůty byl účet vyrovnán.6. Soudu bylo doloženo, že pro neplnění smluvních podmínek věřitel od smluv odstoupil.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobce a o tomto byl žalovaný písemně informován.8. Soudu nebylo doloženo, že by došlo k přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, že by věřitel měl doloženy jeho majetkové, výdělkové poměry, jeho příjmy a výdaje.9. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.12. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.14. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.15. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná.18. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Dále bylo prokázáno, že ve prospěch žalovaného byl veden běžný účet, na kterém vznikl dlužný zůstatek ve výši 552 Kč. Žalovaný pak byl vyzván k vrácení tohoto bezdůvodného obohacení, toto neučinil a vzhledem k tomu, že se jedná o dluh na běžném účtu, zde lze přiznat i příslušenství v podobě úroku z prodlení.20. Dále bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 100.000 Kč v podobě úvěru na běžném účtu. Zde vznikl dluh ve výši 86.648 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl žalobě ve výši 86.648 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Z textu ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy, ustanovení představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele, dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovali úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (rozsudek NS ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobce má tedy nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení co do jistin žalovaných pohledávek úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 46.388,40 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4360 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 87.200 Kč sestávající z částky 4.620 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 4.258,80 Kč. Celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH činí 24.640 Kč, DPH 21 % činí 4.258,80 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH činí 28.898,80 Kč.