5 Cmo 60/2024-132 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 12. 12. 2022 domáhal proti žalovaným náhrady škody podle § 99 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve výši 130 435 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaní byli jednateli společnosti , právnická osoba, . v likvidaci, IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , Jméno advokáta D, (dále též „Společnost“). První žalovaný byl jednatelem Společnosti od 21. 2. 2012 do 19. 4. 2017. Druhý žalovaný byl jednatelem Společnosti od 19. 4. 2017 do 12. 12. 2019, kdy Společnost zanikla.2. Žalobce měl vůči Společnosti pohledávku za dodané energie na základě smlouvy z 3. 8. 2013 ve výši 126 107 Kč splatnou 30. 4. 2014, která byla uhrazena jen zčásti, a byla mu pravomocně přiznána elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. EPR 157241/2015-4 z 5. 8. 2015, a na kterou nebylo ničeho v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 074 EX 04772/16 vymoženo. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 36 Cm 322/2018-8 z 30. 10. 2018 byla Společnost zrušena a byla nařízena její likvidace. Podle závěrů zprávy o likvidaci ze 14. 11. 2019 neměla Společnost majetek, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení, ani potřebné doklady. Ke dni 12. 12. 2019 byla Společnost vymazána z obchodního rejstříku.3. Žalobce uvedl, že žalovaní jako členové statutárního orgánu nepodali včas insolvenční návrh, ačkoli byla Společnost v úpadku nejpozději ke konci roku 2016, a proto žalobce vůči žalovaným uplatňuje nárok na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona. Insolvenční řízení nebylo ani zahájeno, a proto žalobce požaduje zaplacení pohledávky v plné výši 130 435 Kč. K výzvě žalobce žalovaní na pohledávku ničeho neplnili.4. První žalovaný ve vyjádření z 27. 11. 2023 vznesl námitku promlčení z důvodu, že žaloba byla podána až 6 let poté, co prvnímu žalovanému zanikla funkce jednatele Společnosti. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by existovali další věřitelé Společnosti. K datu zániku funkce jednatele prvního žalovaného nebyly splněny podmínky pro podání insolvenčního návrhu. Účetnictví Společnosti předal první žalovaný druhému žalovanému při prodeji svého obchodního podílu.5. Druhý žalovaný se k žalobě nevyjádřil.6. Soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2023, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2024, v bodu I. výroku žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl. V bodu II. výroku uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci 130 435 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V bodu III. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení 23 210 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce prvního žalovaného. V bodu IV. výroku uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 38 070,10 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.7. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce měl za Společností pohledávku za neuhrazený odběr energií na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny uzavřené mezi žalobcem a Společností dne 3. 8. 2013. Tato pohledávka byla žalobci přiznána elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. EPR 157241/2015-4 z 5. 8. 2015. Pohledávka byla exekučně vymáhána a exekuce byla ukončena dne 27. 9. 2022 v souvislosti s výmazem Společnosti z obchodního rejstříku. Společnost, která byla zrušena s likvidací usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 36 Cm 322/2018-8 z 30. 10. 2018, na pohledávku žalobce ničeho neplnila. Do likvidace přihlásili věřitelé své pohledávky v celkové výši 86 632,90 Kč. V prosinci 2019 byla Společnost vymazána z obchodního rejstříku. První žalovaný byl jednatelem Společnosti v době od 21. 2. 2012 do 19. 4. 2017, druhý žalovaný byl jednatelem Společnosti v době od 19. 4. 2017 do 12. 12. 2019. Žalobce uplatnil pohledávku vůči jednatelům Společnosti z titulu náhrady škody podle § 99 insolvenčního zákona, která představuje objektivní odpovědnost za škodu za porušení povinnosti podat insolvenční návrh.8. Druhý žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný, bez omluvy se nedostavil k jednání soudu dne 30. 11. 2023, na které byl řádně předvolán, a proto soud k návrhu žalobce pod bodem II. výroku rozsudku rozhodl ve vztahu k druhému žalovanému rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.9. Ve vztahu žalobce vůči prvnímu žalovanému soud měl námitku promlčení vznesenou prvním žalovaným za důvodnou. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) zahrnují podle § 620 odst. 1 o. z. vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Z konečné zprávy likvidátora ze 14. 11. 2019 nelze dospět k závěru, že první žalovaný (jednatel Společnosti) měl povědomost o úpadku Společnosti. V uvedené konečné zprávě likvidátora je bez dalšího zmínka o vícero pohledávkách vůči Společnosti a žaloba byla podána až dne 12. 12. 2022, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Avšak ani z konečné zprávy neplyne odpovědnost prvního žalovaného za nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh, neboť z žádného důkazu nelze dovodit, že první žalovaný mohl v době jeho působení v pozici jednatele mít povědomí o splnění podmínek úpadku ve smyslu § 98 insolvenčního zákona. Soud proto žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl jako nedůvodnou a nárok žalobce jako promlčený. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšného prvního žalovaného dle § 142 odst. 1 o. s. ř.10. Žalobce napadl body I. a III. výroku rozsudku včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že z rozsudku není zřejmé, od kterého data měla začít běžet promlčecí lhůta, a v tomto rozsahu je rozsudek nepřezkoumatelný. Promlčecí lhůta nemohla běžet dříve, než došlo k výmazu Společnosti z obchodního rejstříku dne 12. 12. 2019 nebo od zveřejnění zprávy likvidátora v obchodním rejstříku dne 13. 12. 2019, kdy se žalobce o škodě mohl dozvědět. Soud žalobce nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat naplnění podmínek úpadku Společnosti v době výkonu funkce jednatele prvním žalovaným.11. První žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že poučovací povinnost soudu není neomezená a nelze se jí dovolávat nad rámec principu rovnosti stran. Žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní v řízení před soudem a nemůže se snažit o nápravu v rámci odvolacího řízení. Závěr o promlčení pohledávky je srozumitelně odůvodněn v odstavci 19. rozsudku.12. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadenou část rozsudku (bod I. výroku ve věci samé a závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobce vůči prvnímu žalovanému) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. V souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. nebyly odvoláním dotčeny body II. a IV. výroku rozsudku.13. Ustálená rozhodovací praxe soudů vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).14. V dané věci se žalobce proti prvnímu žalovanému členu statutárního orgánu Společnosti domáhá náhrady škody spočívající v rozsahu nezaplacené (zcela) pohledávky vůči Společnosti a důvodnost nároku spatřuje v tom, že první žalovaný nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh jménem Společnosti. Oprávněnost svého nároku odůvodnil též odkazem na § 98 a § 99 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Odvolací soud dodává, že z obsahu žaloby je nepochybné, že se žalobce domáhá náhrady škody podle § 99 insolvenčního zákona a domnívá se, že jsou splněny podmínky nároku na tuto náhradu škody. Soud je vázán skutkovými okolnostmi vylíčenými v žalobě, které se týkají pouze náhrady škody dle § 99 insolvenčního zákona, proto mu přísluší se zaobírat pouze touto uplatněnou náhradou škody.15. Podle § 98 odst. 1 insolvenčního zákona Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zast