3 Co 15/2026-73 – Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením ve výroku I. zamítl návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 19. 2. 2026, ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku III. rozhodl o vrácení jistoty ve výši 50 000 Kč navrhovatelce a ve výroku IV. uložil navrhovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč na tam specifikovaný účet do 3 dnů od právní moci usnesení.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně nejprve připomněl, že návrhem na nařízení předběžného opatření se navrhovatelka domáhala, aby byla odpůrci uložena povinnost zdržet se na stránkách , Anonymizováno, .eu umožnění nahrávání, stahování nebo online zhlédnutí souborů obsahujících konkrétní díla a na stránkách sktorrent.eu zpřístupňování souborů torrent nebo magnet odkazů umožňujících stažení uváděných děl. Svůj návrh odůvodnila tím, že je televizním vysílatelem v České republice a provozuje internetovou videotéku , Anonymizováno, , na které má za měsíční předplatné uživatel přístup k dílům navrhovatelky, přičemž některá jsou dostupná exkluzivně na této platformě, příp. ve formě předpremiéry. Odpůrce provozuje dvě vzájemně propojené platformy - , Anonymizováno, .eu a , Anonymizováno, .eu, kde se díla objevují bezprostředně po předpremiéře na , Anonymizováno, nebo po odvysílání díla v televizi a jelikož nemá odpůrce ke sdělování děl veřejnosti souhlas navrhovatelky, zasahuje do jejích výlučných majetkových autorských práv.3. S odkazem na § 75c odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a § 79 odst. 2, § 80 odst. 1, § 84 odst. 1 a 2 zák. č. 121/200 Sb., autorský zákon, a po shrnutí podmínek pro nařízení předběžného opatření soud prvního stupně uvedl, že návrh zamítl z důvodu, že navrhovatelka nedostatečně osvědčila nárok samotný. Uvedl, že považuje za nepřípustné „obcházení“ povinnosti navrhovatelky dostatečně konkrétně osvědčit výlučná autorská majetková práva k audiovizuálním dílům pouhým čestným prohlášením zaměstnankyně navrhovatelky namísto toho, aby byly doloženy příslušné smlouvy, přičemž argumentace navrhovatelky o obchodním tajemství není na místě, neboť soud má možnost vést listiny obsahující obchodní tajemství odděleně od spisu a neumožnit nahlížení do takových listin a ani časová tíseň není důvodem pro nesplnění zákonných požadavků, tím spíše, jedná-li se o předběžné opatření, kde je možnost obrany odpůrce podstatně snížena. U převážné většiny děl tak podle soudu není podmínka osvědčení nároku samotného splněna, ani z doložené licenční smlouvy např. k pořadu „, Anonymizováno, “ nevyplývá jakákoliv exkluzivita, stejně tak z doložené smlouvy o dílo např. k pořadu „, Anonymizováno, “ žádná výhradní licence nevyplývá, neboť sjednané libovolné užití navrhovatelkou nevylučuje libovolné užití výrobcem. Soud dále uvedl, že texty v anglickém jazyce bez překladu do českého jazyka neposuzoval. Navrhovatelka podle soudu ani nijak neosvědčila práva k platformě , Anonymizováno, , a i kdyby soud přijal za prokázané tvrzení navrhovatelky o provozování platformy, potvrzovala by si navrhovatelka exkluzivitu pouhým článkem, což není dostatečné, a ani čestné prohlášení na tom nemůže nic změnit. Proto soud prvního stupně, aniž se zabýval dalšími podmínkami pro nařízení předběžného opatření, návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Výrok II. odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., výrok III. odkazem na § 75b odst. 4 o. s. ř. a výrok IV. odkazem na § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.4. Usnesení v plném rozsahu napadla odvoláním navrhovatelka. K argumentu soudu prvního stupně, že čestné prohlášení zaměstnankyně navrhovatelky je nepřípustným obcházením její povinnosti řádně osvědčit svá výlučná práva k dílům, uvedla, že v paralelním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Nc 31/2025, v němž se domáhala blokace webových stránek , Anonymizováno, .to, svá výlučná majetková práva osvědčila totožnými podklady - tedy čestnými prohlášeními zaměstnankyně navrhovatelky a soud v uvedeném řízení uzavřel, že navrhovatelka tvrzené skutečnosti osvědčila dostatečně. Ačkoli soud není formálně vázán posouzením v jiném řízení, je materiální právní stát založen na důvěře v právo, a tedy na požadavku, aby soudy ve skutkově a právně srovnatelných věcech rozhodovaly předvídatelně a případné odchýlení bylo rozumně a přesvědčivě vysvětleno. Je tak nepřijatelné, aby v nyní posuzované věci na základě týž podkladů bez dalšího odůvodnění soud dovodil pravý opak. Následně podrobněji rozebrala rozdíl mezi osvědčením a prokázáním a poukázala na to, že je nepřijatelné, aby soud prvního stupně fakticky podmínil možnost poskytnout zatímní ochranu tím, že navrhovatelka předloží veškerou smluvní dokumentaci k celému katalogu v rozsahu, který se blíží dokazování ve věci samé. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak uvedla, že čestné prohlášení je způsobilé osvědčit výhradní autorská majetková práva navrhovatelky, jelikož zákon nestanoví, že by bylo nutné prokazovat tato práva výlučně licenčními smlouvami. Odkázala pak na další řízení u různých soudů, kde jsou čestná prohlášení k prokázání výhradních autorských majetkových práv zcela běžně akceptována a jakkoliv je pravdou, že výslech svědka či ohledání není obecně možné čestným prohlášením nahradit, neplatí tak v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, kde se ústní jednání zpravidla nekoná a neprovádí se dokazování v procesním slova smyslu. Navrhovatelka dále namítla, že závěr soudu, že listiny obsahující obchodní tajemství jsou vedeny odděleně od spisu, nemá oporu v procesních předpisech, právo nahlížet do spisu je upraveno v § 44 o. s. ř. a toto ustanovení výslovně pracuje s režimem utajovaných informací, nikoli s kategorií „obchodního tajemství“ jako takovou. I kdyby soud disponoval organizačním mechanismem k oddělenému nakládání s listinami, neřeší tato úvaha klíčový problém - zachování kontradiktornosti řízení. K tomu, že soud prvního stupně neposuzoval texty v anglickém jazyce bez jejich překladu navrhovatelka uvedla, že všechny důkazy byly předloženy s prostým překladem do českého jazyka. Dále uvedla, že předložené licenční smlouvy výslovně deklarují, že udělení výhradní licence je upraveno v konkrétně identifikované navazující smlouvě a již tím je osvědčen závěr o výlučných autorských právech navrhovatelky. U dodatků k licenčním smlouvám k pořadu „, Anonymizováno, “ sice lze se soudem prvního stupně souhlasit, že z předložených listin výhradní oprávnění navrhovatelky přímo nevyplývá, neboť v důsledku nedopatření byly soudu prvního stupně předloženy dodatky, nikoli licenční smlouvy jako takové, tato okolnost nemůže ale bez dalšího vést k závěru o neosvědčení výhradního licenčního oprávnění k tomuto titulu, jelikož výhradní licenční oprávnění i k tomuto titulu bylo osvědčeno čestným prohlášením. Soud prvního stupně měl také zvažovat, zda případné dílčí pochybnosti u jednoho titulu mohou obstát jako nosný důvod pro celkové zamítnutí návrhu. Navrhovatelka je rovněž přesvědčena, že dostatečně osvědčila svá práva k platformě , Anonymizováno, . Navrhovatelka se totiž nedomáhá ochrany práv k této platformě jakožto samostatného předmětu právní ochrany, nýbrž ochrany svých výhradních majetkových autorských práv k audiovizuálním dílům a otázka, zda je navrhovatelka provozovatelem platformy, je v tomto kontextu pouhou skutkovou okolností významnou pro popis způsobu legální distribuce děl a intenzity zásahu do práv navrhovatelky. I tak ale provozování této platformy osvědčila, neboť to, zda navrhovatelka některá díla na své platformě zpřístupňuje exkluzivně, nelze osvědčit vlastním sdělením navrhovatelky a čestné prohlášení odpovědné osoby je pro účely osvědčení nejpřímějším důkazním prostředkem. Navrhovatelka si exkluzivitu nepotvrzuje sama sobě ani článkem zveřejněným na webu , Anonymizováno, .cz, neboť takový článek je veřejně dostupnou informací a nelze vycházet z premisy, že navrhovatelka veřejnosti standartně komunikuje nepravdivé informace, jelikož by tím sama vystavovala své podnikání zbytečným rizikům. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně a, aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelky je důvodné.6. Předně je třeba uvést, že pro odvolací řízení je podle § 75c odst. 4 o. s. ř. rozhodující stav, jaký zde byl při vydání usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud tedy k odvolání navrhovatelky může pouze přezkoumat důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, a přitom může vycházet jen z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Podmínkami pro nařízení předběžného opatření je (shodně podle § 102 o. s. ř. ve stad