Vrchní soud v Praze 4 Cmo 119/2026-1402 – O povinnosti žalovaných č. 1-11 společně a nerozdílně zaplat

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. června 2025, č. j. 33 Cm 67/2009-1343, zastavil řízení proti žalovaným 1), 3), 4), 5), 8) ve vztahu k žalobcům b), d), f), g), h), ch) (výrok I.). O náhradě nákladů rozhodl tak, že žalobci b), d), f), g), h), ch) a žalovaní 1), 3), 4), 5), 8) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobci b), d), f), g), h), ch) vzali žalobu v části proti žalovaným 1), 3), 4), 5), 8) zpět z důvodu dohody o smírném řešení této části věci, a žalovaní se zastavením souhlasili. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).3. Proti usnesení podal odvolání žalovaný 3), který namítl věcnou nepříslušnost soudu, nesrozumitelnost žaloby a označil ji za svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva všemi žalobci. Mimo mnoho nesrozumitelných a chaotických výtek vůči postupu soudu a běhu řízení žalovaný 3) uvedl, že zpětvzetí je podvodem na žalovaných, které navíc neobsahuje návrh změny petitu, kdy by žalovaná částka měla být snížena o plnění žalovaného 4).4. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř. a dospěl závěru, že odvolání žalovaného 3) není důvodné a je také částečně subjektivně nepřípustné.5. Žalobci se v tomto řízení domáhají žalobou ze dne 20. 2. 2009 zaplacení částky ve výši 1 792 140 Kč s příslušenstvím jako bývalí akcionáři společnosti , právnická osoba, . Ve výši předmětné částky jim byla žalovanými, statutárními zástupci , právnická osoba, , způsobena dne 22. 2. 2005 škoda převodem akcií dceřiných společností na ovládající osobu , právnická osoba, . Žalovaní porušili při tomto převodu povinnost péče řádného hospodáře.6. Věcnou příslušnost krajských soudů podle § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. již konstatoval /k dříve vznesené námitce žalovaného 3)/ odvolací soud ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2025, č. j. 4 Cmo 92/2025-1323.7. Podáním ze dne 18. 6. 2025 vzali žalobci b), d), f), g), h), ch) žalobu ve věci zpět ohledně žalovaných 1), 3), 4), 5), 8) se navíc vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Ve stejném podání vyslovili žalovaní 1), 3), 4), 5) a 8) souhlas se zpětvzetím a vzdali se práva na náhradu nákladů řízení, což všichni stvrdili svým podpisem.8. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přiznává zákon účastníkům řízení, avšak nikoli v každém případě. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten z účastníků, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné pod č. 62/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopisu Soudní judikatura). Rozhodujícím je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1853/2011).9. Jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud musí rozhodnout o odmítnutí odvolání, aniž by mohl posuzovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a bezvadnost postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího. Rozhodující je tu skutečnost (nedostatek subjektivní legitimace odvolatele), která odvolacímu soudu zabraňuje zabývat se odvoláním meritorně a pro kterou je rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotknutelné, i kdyby bylo jakkoliv chybné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2919/2015).10. Žalovaný 3) podal v tomto případě odvolání i proti části rozhodnutí, které bylo vydáno pro úpravu poměrů odlišných účastníků řízení. Žalovaní přitom nejsou nerozlučnými společníky. Žalovaný 3) nepopsal konkrétně újmu, která by mu měla být napadeným usnesením soudu prvního stupně způsobena, proto odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání proti části usnesení o zastavení řízení mezi žalobci b), d), f), g), h), ch) a žalovanými 1), 4), 5), 8) odmítnout podle § 218 písm. b) o. s. ř., aniž by se věcně zabýval odvolacími námitkami.11. Pouze ve vztahu mezi žalobci b), d), f), g), h), ch) a žalovaným 3) bylo odvolání podáno oprávněnou osobou.12. Zpětvzetí ze dne 18. 6. 2025 bylo učiněno osobou oprávněnou k zastupování žalobců. Jejich možnost disponovat zčásti či zcela s podanou žalobou patří ve sporném řízení mezi základní procesní práva plynoucí z dispoziční zásady. Uvedené právo je omezeno v případě nesouhlasu žalovaného podle § 96 odst. 3 o.s.ř. Tam obsažené „vážné důvody nesouhlasu“ představují relativně neurčitý právní pojem zakládající značný prostor pro soudcovskou úvahu v každém jednotlivém posuzovaném případu. Podle renomované komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. II. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, str. 1787) má vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu nebo na jeho návrh (např. v řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Za vážný důvod nesouhlasu lze považovat také např. morální či procesně ekonomický zájem účastníka na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Z uvedených teoretických východisek aplikace § 222a odst. 2 o.s.ř., resp. § 96 odst. 3 o. s. ř. vycházejí i závěry rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016).13. Vážné důvody, které by odpovídaly shora uvedenému však žalovaný 3) nepopsal. V podání ze dne 18. 6. 2025 svůj souhlas se zpětvzetím navíc původně dal a stvrdil jej svým podpisem. V odvolání sice označil podání za podvod, ale své tvrzení neodůvodnil. Odvolací soud tak uzavírá, že nejsou dány vážné důvody nesouhlasu podle § 96 odst. 3 o. s. ř.14. Odvolací soud tedy ve vztahu mezi žalobci b), d), f), g), h), ch) a žalovaným 3) potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř.15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na vzdání se práva na náhradu všech dotčených žalobců a žalovaných.