11 Tdo 108/2021

Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 3. 2020, č. j. 1 T 10/2019-2711, byli obvinění M. N., V. J. a S. S. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině). Obviněný N. byl dále uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Těchto trestných činů se obvinění dopustili následovně:

obžalovaní M. N., V. J., S. S., S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U., jako členové organizované skupiny, jejíž jádro tvořila osoba srbské národnosti B. M., nar. XY, konali tak, že obžalovaní M. N. a V. J. na základě předchozí domluvy obžalovaného S. S. s A. Z., nar. XY, jakožto vlastníkem rodinného domu č. XY v obci XY, okres Prostějov, užívali tuto nemovitost a v této v období nejméně od 24. 5. 2018 do 16. 10. 2018 společně s obžalovaným S. S. zřídili a provozovali velkokapacitní in-door pěstírnu rostlin konopí, ve které při neoprávněném odběru neměřené elektrické energie pěstovali rostliny konopí, které hnojili a zalévali za účelem je sklidit, usušit a zpracovat na tzv. marihuanu, jak se i stalo a v garáži tohoto objektu pak přechovávali celkem 7 023,2 g sušené rostlinné hmoty obsahující 991,77 g THC a na zahradě náležející k této nemovitosti dále pěstovali 228 ks vzrostlých rostlin konopí o výšce od 50 do 270 cm a celkové hmotnosti po usušení 42 474,4 g, kdy toto množství obsahovalo celkem 26 076,7 g toxikomansky využitelných částí rostlin obsahujících celkem 2 675,6 g THC, a takto jednali se záměrem vyrobenou marihuanu prodat dalším osobám, kdy za celkem 33 100 g marihuany by inkasovali částku ve výši nejméně 3 310 000 Kč a při odečtu nákladových položek ve výši 218 765 Kč na hnojiva a technické zařízení nutných pro provoz pěstírny by tak získali finanční prospěch ve výši nejméně 3 091 235 Kč, přičemž role výše uvedených osob v rámci organizované skupiny lze pod body 1 a 2 tohoto rozsudku v různé míře popsat tak, že - obžalovaný M. N. – zejména vyřizoval pronájem nemovitostí, zabezpečoval platby za nemovitosti a úhradu energií potřebných pro pěstování konopí, účastnil se prací na zřizování a rozebírání in-door pěstíren a na pěstování a zpracování konopí, - obžalovaný V. J. – zejména zajišťoval technické prostředky pro pěstování konopí včetně osob tzv. „zahradníků“ a účastnil se prací na zřizování a rozebírání in-door pěstíren, - obžalovaný S. S. – zejména vyřizoval pronájem vozidel a nemovitostí potřebných pro zřízení a provoz pěstíren konopí a obstarával náležitosti ohledně dodávky elektřiny a vody nutných pro stejný účel, - B. M. – zejména skupinu řídil a finančně zabezpečoval, dále sjednával pronájem nemovitostí a zajišťoval skupině technické zařízení, - S. K. – zejména obstarával stěhování věcí potřebných pro pěstování konopí, vyklízel zeminu a účastnil se na pěstování konopí, přičemž dalšími články skupiny pod bodem 2 tohoto rozsudku byli tzv. „zahradníci“, tedy osoby podílející se na pěstování, sklizni a sušení rostlin konopí, mezi které v období od 14. 10. 2018 do 16. 10. 2018 patřily obžalovaní S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U. (který rovněž pomáhal s demontáží elektrických spotřebičů a ventilace) a obžalovaní M. N., V. J. a S. S. se popsaného jednání dopustili s vědomím, že v rámci provozu in-door pěstírny pod bodem 2 tohoto rozsudku je od počátku využívána neoprávněně tzv. černá přípojka neměřené elektřiny prostřednictvím které byla v období od 11. 6. 2018 do 13. 10. 2018 spotřebována elektřina v množství nejméně 50,9 MWh v ceně nejméně 239 057 Kč ke škodě společnosti E.ON Distribuce a.s., IČ: 260 78 201, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6 a uvedeného jednání se obžalovaní dopustili, aniž by disponovali příslušným povolením pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž rostliny konopí patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a látka delta-9- tetrahydrocannabinol patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek,

Za uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně uložil obviněným následující tresty. Obviněnému N. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému J. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Obviněnému S. pak podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále témuž obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku taktéž náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci – mimo jiné pistole, vč. nábojů a sušeného konopí – které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval.

Týmž rozsudkem pak soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že výše uvedení obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., IČ 260 78 201, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, škodu ve výši 239 057 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu pak soud prvního stupně odkázal tutéž poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněného N. naproti tomu soud prvního stupně podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 1 KZV 68/2018, pro skutek popsaný podrobně pod jejím bodem I/2, neboť nebylo prokázáno, že se tento stal. Dále soud prvního stupně jmenovaného obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil téže obžaloby co do skutku popsaného v jejích bodech II/4 a 5, protože nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. Soud prvního stupně zprostil téže obžaloby rovněž obviněného S., a to podle § 226 písm. c) tr. řádu, pro skutek uvedený v jejím bodu I/1, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný S.

Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že společně s obviněnými N., J. a S. soud prvního stupně uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, také spoluobviněné S. L., D. S., M. I., N. S., I. R. a D. U., jimž uložil odpovídající tresty. V případě obviněného U. navíc podle § 226 písm. c) tr. řádu soud prvního stupně rozhodl o jeho zproštění výše uvedené obžaloby, a to pokud jde o skutky popsané v bodech I/1 a 2, neboť nebylo prokázáno, že je spáchal obviněný U.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění N., J. a S. odvolání, na jejichž pokladu Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k těmto obviněným částečně zrušil, a to ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), v celém výroku o trestu, v celém výroku o zabrání věci a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými toliko ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Tohoto trestného činu se podle odvolacího soudu obvinění dopustili shodným způsobem, jak je uveden výše v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně (body I. 1 a I. 2.), s tou výjimkou, že odvolací soud nově z popisu skutku pod bodem I. 2 vypustil odstavec znějící následovně: „obžalovaní M. N., V. J. a S. S. se popsaného jednání dopustili s vědomím, že v rámci provozu in-door pěstírny pod bodem 2 tohoto rozsudku je od počátku využívána neoprávněně tzv. černá přípojka neměřené elektřiny prostřednictvím které byla v období od 11. 6. 2018 do 13. 10. 2018 spotřebována elektřina v množství nejméně 50,9 MWh v ceně nejméně 239 057 Kč ke škodě společnosti E.ON Distribuce a.s., IČ: 260 78 201, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6 a“. Učinil tak (stručně řečeno) z důvodu procesních pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, když pro tento – podle právního názoru odvolacího soudu samostatný – skutek nebylo zahájeno trestní stíhání obviněných ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu.

Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku (ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně nenapaden) odvolací soud nově obviněnému N. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval. Obviněnému J. odvolací soud za uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Obviněnému S. odvolací soud nově uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud nově rozhodl o zabrání věci – mimo jiné pistole, vč. nábojů a sušeného konopí – jež ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval. Jinak v ostatních výrocích ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch všech tří dále jmenovaných obviněných, a dále obvinění N., J. a S., dovolání.

Nejvyšší státní zástupce tak činí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Má totiž za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Úvodem svého dovolání připomíná, že odvolací soud napadeným rozsudkem fakticky vypustil právní kvalifikaci jednání obviněných jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu – čemuž odpovídá i změna popisu skutku uvedená v bodu 7. tohoto usnesení). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že právní kvalifikace provedená soudem prvního stupně nemůže obstát, a to pro pochybení policejního orgánu při zahájení trestního stíhání. Odvolací soud totiž jednání obviněných – spočívající v údajném neoprávněném odběru elektrické energie po dobu pěstování konopí v objektu v obci XY – posoudil jako nový skutek, odlišný od toho, ohledně něhož bylo dne 16. 10. 2019 zahájeno trestní stíhání obviněných [který byl následně právně posouzen jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jehož popis v usnesení o zahájení trestního stíhání původně postrádal informaci o neoprávněném odběru elektrické energie]. Podle odvolacího soudu platí, že jestliže policejní orgán jednání obviněných posoudil později v rámci přípravného řízení jako další trestný čin, který byl současně i novým skutkem, tj. skutkem odlišným od skutku, v němž byl již dříve spatřován „pouze“ zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo namístě, aby ohledně tohoto nového skutku zahájil trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu. Policejní orgán však postupoval podle § 160 odst. 6 tr. řádu, tedy nezahájil trestní stíhání i pro tento nový skutek, nýbrž toliko upozornil obviněné na změnu právní kvalifikace. Takový postup má odvolací soud za nedostačující, neboť podle jeho právního názoru nešlo o jediný skutek, ohledně něhož by postup podle § 160 odst. 6 tr. řádu přicházel v úvahu. Své závěry o existenci dvou odlišných skutků, které bylo možné v jednání obviněných spatřovat, odvolací soud dále opírá o argument, že objekt trestného činu krádeže je odlišný od objektu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a odlišná je i objektivní stránka těchto trestných činů, tedy jednání a následek, kterými jsou naplněny znaky jejich skutkových podstat (srov. bod 35. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že předestřené právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné. Ač odvolací soud zrušení napadeného rozhodnutí opřel o pojednání o procesním pochybení policejního orgánu při zahájení trestního stíhání, jeho zásah v konečném důsledku souvisí s hmotněprávní otázkou jednoty skutku. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti posoudit jednání obviněných (mimo jiné) jako zločin krádeže, se totiž primárně opírá o posouzení tohoto jednání jako dvou různých skutků, což však neodpovídá stanoviskům nauky ani uznávané judikatury. Nejvyšší státní zástupce vysvětluje, že z hlediska teorie trestního práva je třeba rozumět pod pojmem skutek určitou událost ve vnějším světě, která spočívá v jednání člověka. Za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Zároveň platí, že momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva (k tomu nejvyšší státní zástupce odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1162/2017, či ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 174/2018, anebo na publikaci NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 248.). Prvky zmíněné odvolacím soudem (objekt a objektivní stránka trestného činu) podle něj nejsou pro posouzení otázky jednoty skutku plně relevantní a odvolací soud díky jejich nesprávnému zohlednění dospěl k vadnému vyhodnocení této otázky. Pokud by odvolací soud aplikoval praxí i naukou uznávaná kritéria, musel by podle nejvyššího státního zástupce shledat, že počínání obviněných z hlediska trestního práva hmotného představuje jediný skutek.

Klíčovým hodnotícím momentem je podle nejvyššího státního zástupce trestněprávně relevantní následek, zde pěstování rostlin konopí a na něj navazující výroba a přechovávání psychotropní látky. Za jediný skutek je ve světle výše uvedeného nutné považovat všechny projevy vůle obviněných, které k danému následku směřovaly – tj. i neoprávněný odběr elektrické energie, neboť bez něj by rozhodný, tj. obviněnými zamýšlený, následek, nenastal. Neoprávněný odběr elektrické energie byl tak v dané trestní věci z pohledu trestního práva hmotného součástí jediného skutku, jenž byl obviněným od počátku trestního stíhání kladen za vinu. Závěr, že jde o jeden skutek, nejvyšší státní zástupce opírá i o doplňující argument (který čerpá z díla ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26.), podle něhož jednotu skutku lze vyjádřit také tím způsobem, že dva nebo více trestných činů mají alespoň zčásti společné jednání. Nejvyšší státní zástupce má za evidentní, že neoprávněný odběr elektrické energie obviněnými se prolíná s pěstováním rostlin konopí, potažmo s výrobou omamné a psychotropní látky, když tato byla neoddělitelně spjata právě s odcizovanou elektrickou energií. Jde tedy o natolik propojená jednání, že minimálně co do části mají společné prvky. I toto pomocné hledisko tedy podle něj svědčí o jednotě skutku. Jednání obviněných proto nelze štěpit na dvě různé události ve vnějším světě, potažmo na dva skutky ve smyslu trestního práva hmotného. Ostatně již na základě prosté lidské zkušenosti je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že obvinění pěstovali rostliny konopí právě tak, že na ně svítili, jakož i větrali a zavlažovali za pomoci odcizené elektřiny. Pěstovat rostliny konopí tzv. in-door způsobem bez spotřeby elektřiny fakticky nelze a zjednodušeně lze říci, že jestliže pachatel zapne lampu, tak zároveň pěstuje rostliny i odcizuje elektřinu, a to jediným jednáním – spuštěním lampy, nikoli několika z pohledu trestního práva hmotného samostatnými, nezávislými jednáními.

Nejvyšší státní zástupce proto shrnuje, že v dané trestní věci je trestněprávně relevantní jednání obviněných – pěstování a další zpracování rostlin konopí a neoprávněný odběr elektrické energie – jediným skutkem. Postup policejního orgánu v přípravném řízení proto nevykazuje vady vytýkané odvolacím soudem a nebyl dán důvod pro zásah odvolacího soudu do právní kvalifikace jednání obviněných jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace naopak plně odpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, což je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stěžejní, a nebrání jí ani postup policejního orgánu. Pouze na okraj nejvyšší státní zástupce připomíná otázku totožnosti skutku (která byla v průběhu trestního řízení zjevně zachována), již je třeba od jednoty skutku odlišovat.

Jestliže odvolací soud skutek původně popsaný v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesprávně právně posoudil, když i přes jinak nepochybně zjištěný zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že jednání obviněných nelze přiznat i tuto právní kvalifikaci, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu, za podmínky podle § 265p odst. 1 tr. řádu, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu; současně navrhuje aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby danou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. N. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Červenky, advokáta, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ty spatřuje v tom, že napadený rozsudek jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále že bylo zamítnuto odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Prvá část dovolacích námitek obviněného je založena na rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jejich právním posouzením, pokud jde o zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný uvádí, že podle výroku I. rozsudku odvolacího soudu „pěstovali rostliny konopí, které hnojili a zalévali za účelem je sklidit, usušit a zpracovat na tzv. marihuanu, jak se i stalo a v garáži tohoto objektu pak přechovávali celkem 7 023,2 g sušené rostlinné hmoty obsahující 991,77 g THC.“, a tedy rostliny konopí usušili. Odvolací soud však v bodu 63. svého rozsudku uvedl, že „na daném místě bylo zajištěno v podstatě kompletní zařízení pěstírny rostlin konopí a zajištěná zpracovaná rostlinná hmota z rostlin konopí, byla již v procesu sušení.“, tedy dospěl k závěru, že zajištěné konopí bylo teprve v procesu sušení. Vnitřní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku přitom podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002) naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Daná skutečnost má navíc vliv i na právní posouzení skutku, jde-li o určení vývojového stadia daného trestného činu. Obviněný se domnívá, že jestliže bylo konopí zajištěno ještě ve fázi sušení, nelze jeho jednání posoudit jako dokonaný trestný čin, ale jako jeho pokus (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1460/2012, a současně nesouhlasí s odvolacím soudem, který jeho závěry odmítl v bodu 77. svého rozsudku s tím, že šlo o odlišný případ pěstování konopí pro vlastní potřebu). Dále obviněný poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, především stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2014 Sb. rozh. tr., z něhož dovozuje, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako pokus daného trestného činu.

Druhá část dovolacích námitek obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž obviněný v této části výslovně uplatňuje námitku extrémního nesouladu. Ten shledává v tom, že soudy nižších stupňů stanovily množství omamné látky, od níž se odvíjí právní kvalifikace skutku, v rozporu s vyhlášenou mezinárodní smlouvou. Podle článku 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách výraz „konopí“ označuje kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny konopí (s výjimkou zrn a listů, které nemají vrcholíky). Soudy nižších stupňů ale svá skutková zjištění opřely o odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha, které podle obviněného neposkytuje dostatečný podklad pro stanovení množství konopí, ani účinné látky delta-9-THC (dále jen „THC“). Namítá, že v daném odborném vyjádření nebylo zjišťováno množství konopí ve smyslu uvedené mezinárodní smlouvy, nýbrž bylo zjišťováno množství hmoty, která obsahovala i listy. Při zahrnutí i jiných částí rostlin, než pouze plodonosných vrcholíků, je však množství získané hmoty vyšší, což jej poškozuje, neboť tato skutečnost může mít vliv na právní kvalifikaci skutku. K tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, podle něhož jde o extrémní nesoulad (mimo jiné) tehdy, jestliže došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec neplynou. Tak je tomu i nyní, když na základě provedených důkazů nelze zjistit množství zajištěného konopí či THC.

Třetí část dovolacích námitek obviněného směřuje proti uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou. Jeho uložení totiž není v souladu se zásadami pro ukládání trestů a ani s konstantní judikaturou. Konkrétně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, z něhož (vedle dalšího) plyne, že při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou je třeba nejen zkoumat prognózu nápravy obviněného, která se pojmově musí blížit nemožnosti, ale též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu obviněného na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností, jakož i to, že daný trest může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou. Závěry tohoto nálezu sice zazněly v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v dané trestní věci šlo o diametrálně odlišnou situaci, a to co do poměrů pachatele k České republice a domovské zemi. Uvedené ale podle obviněného nic nemění na dalších judikatorních požadavcích, především, že by soud ukládající trest vyhoštění na dobu neurčitou měl odůvodnit, proč nepostačuje jeho uložení v časově ohraničené výměře. Taková úvaha v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí, stejně jako chybí i úvaha, proč doba deseti let ve spojení s dobou strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody, sama o sobě není dostačující a musel být uložen trest odnětí svobody na dobu neurčitou.

Závěrem obviněný namítá, že uložení trestu vyhoštění je podstatným a zároveň nepřiměřeně přísným zásahem do jeho života i proto, že bude zanesen do schengenského informačního systému, v důsledku čehož bude obviněnému znemožněno legální cestování do všech zemí Evropské unie, což soudy nižších stupňů nevzaly v potaz.

Obviněný tak shrnuje, že v případě všech tří dovolacích námitek je naplněn jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak i podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, když jím vytýkané vady vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný V. J. podává dovolání skrze svoji obhájkyni Mgr. Ladu Kosánovou, advokátku, přičemž tak činí z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, některý jeho výrok chybí a jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Prvá část dovolacích námitek obviněného – stejně jako v případě obviněného N. – směřuje proti právnímu posouzení skutku co do vývojového stádia jemu přisouzeného trestného činu. Obviněný shodně namítá, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu mělo být konopí již usušeno, kdežto z odůvodnění jeho rozsudku plyne, že se tak teprve mělo dít (a to navíc jen ve vztahu k 15 % z celkové hmoty), v čemž spatřuje vnitřní rozpor v napadeném rozsudku, jenž odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navazující část argumentace je pak obsahově totožná s první částí dovolacích námitek obviněného N. (vč. odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a jejích citací), přičemž nad její rámec dodává, že zajištěná marihuana nebyla ani vyrobena, usušena, zabalena či prodána a nejsou tak splněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako dokonaného trestného činu. Tím jsou podle obviněného naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť vytýkané vady vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně.

Nad rámec uvedeného dodává, že napadený rozsudek je rozporný i co se týče otázky, zda šlo o in-door či out-door konopí. Z jeho odůvodnění plyne, že mělo být zajištěno in-door konopí, ačkoliv se tak stalo ve venkovních prostorech, kde rostlo ze země, nikoliv z květináčů. Obviněný upozorňuje, že kvalita i cena konopí se v takovém případě liší, což má vliv na právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání. K těmto otázkám se navíc vyjadřoval již v hlavním líčení a navrhoval vyslechnout zpracovatele odborného vyjádření, popř. zpracovat znalecký posudek, avšak soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl.

Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že měl daný čin spáchat jako člen organizované skupiny, když z důkazů nevyplývá jakákoliv jeho účast v organizované skupině. Většinu lidí, kteří byli odsouzeni, ani nezná. Stejně tak ani ostatní spoluobvinění většinou neznají ani sebe navzájem, ani neznají jeho samotného. Z provedených důkazů, zejména výpovědí spoluobviněných, dále vyplývá, že mezi nimi absentoval minimálně prvek plánovitosti.

Za další pochybení soudů nižších stupňů označuje nevyslechnutí navržených svědků – A. Z. a B. M., ačkoliv je bylo možné zajistit a oba disponovali zásadními informacemi pro danou trestní věc. Obviněný spolu se spoluobviněnými N. a S. navíc uváděli, že byli svědkem M. obelháni.

Další část dovolání obviněného je založena na námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy nižších stupňů. I zde obviněný nejprve uplatňuje totožnou námitku jako obviněný N., totiž brojí proti závěru o množství zajištěného konopí a množství účinné látky, neboť má za to, že jeho stanovení na základě odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha neodpovídá skutečnosti. Nad rámec uvedeného tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily otázku jeho přítomnosti v pěstírně ve XY. Prokázal totiž, že v době, kdy měl být skrytou kamerou údajně v této zachycen, byl na zcela jiném místě. Přesto soudy došly k závěru o jeho přítomnosti v pěstírně, který nemá oporu v provedeném dokazování. Obdobně ignorovaly i výpovědi spoluobviněných U., N. a S. a všech dalších, kteří uvedli, že se na místě nenacházel. Zvláště obviněný S. u hlavního líčení kategoricky popřel, že by jej obviněný vezl do pěstírny ve XY a vysvětlil, proč v přípravném řízení tvrdil opak. Obviněný také namítá, že vozidlo Mercedes Vito, ve kterém údajně měl vézt obviněné S. a I., je nákladní dodávka s pouze přední řadou sedadel, tudíž ani nemohl vézt spoluobviněného S. na zadním sedadle. Osoby jménem „V.“ pak podle něj byly dvě, což plyne ze zajištěných odposlechů i z výpovědí spoluobviněných, což však soudy nižších stupňů ignorovaly.

Třetí skupina námitek obviněného směřuje proti výměře uloženého trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a proti trestu vyhoštění. Co do trestu vyhoštění jeho dovolací námitky kopírují argumentaci obviněného N., pročež je Nejvyšší soud již nerekapituloval. Obviněný navíc akcentuje, že je osobou prvotrestanou a se stabilním rodinným zázemím. Samotný trest vyhoštění na dobu neurčitou v kombinaci s trestem odnětí svobody na osm a půl roku vnímá jako nepřiměřeně přísný a rozporný se zásadami vyjádřenými v § 38 a násl. tr. zákoníku. Pakliže mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, mělo se tak stát jen v případě, kdy by mu byl adekvátně k tomu snížen trest odnětí svobody, což se ale nestalo. Soudy nižších stupňů dále nerespektovaly § 39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku, když při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédly u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu.

V neposlední řadě namítá, že u něj byly dány podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou, k čemuž vyjmenovává své zásluhy ve výkonu vazby. Ty však odvolací soud nebral v potaz a naopak mu kladl k tíži, že zde začal psát knihu o nespravedlnosti, která se mu děje.

Pouze nad rámec své dovolací argumentace obviněný dodává, že chce být propuštěn z výkonu trestu, a to za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a pokud se tak stane, zavazuje se zaplatit všechny náklady soudu, vazby, výkonu trestu i další dluhy. Po propuštění z výkonu trestu má v každém případě v úmyslu navždy opustit Českou republiku.

Napadenému rozsudku závěrem vytýká, že zcela nevyčerpal (resp. již soud prvního stupně) skutek uvedený v obžalobě, konkrétně v bodu I. 2 žalobního návrhu. Pokud totiž soud prvního stupně obviněné N. a U. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v bodu I. 2 žalobního návrhu, měl stejně tak rozhodnout zprošťujícím výrokem ohledně tohoto skutku i ve vztahu k němu. Je zcela zřejmé, že skutek popsaný v bodu I. 2 žalobního návrhu má vztah k údajné pěstírně v XY a není tudíž přípustné, aby byly části tohoto skutku přejímány do jiných částí rozsudku, které s ní nemají souvislost, bez toho, aby bylo rozhodnuto o zproštění obviněného viny ve vztahu k pěstírně v XY. V napadených rozhodnutích tak chybí výrok o zproštění obviněného viny skutkem popsaným v bodu I. 2 obžaloby, kterážto námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu.

Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného S. S. bylo podáno prostřednictvím jeho obhájce, JUDr. Romana Haise, advokáta, přičemž směřuje proti výroku o vině i o trestu a spočívá na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Obviněný nejprve namítá, že byl uznán vinným úmyslným trestným činem, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky dotčeného trestného činu. V kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu [§ 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], jíž byl uznán vinným, je úmyslná forma zavinění navíc vyjádřena také v kvalifikované pohnutce pachatele slovy „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.“ To soudy nižších stupňů nijak nebraly v potaz, protože v napadených rozhodnutích se otázkou úmyslného zavinění obviněného vůbec nezabývaly, nýbrž jej presumovaly.

Obdobně se domnívá, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zprostředkoval pronájem nemovitostí či zapůjčení vozidel v úmyslu vyrobit, dovézt, vyvézt, provézt, nabídnout, zprostředkovat, prodat nebo jinak jinému opatřit nebo pro jiného přechovávat omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Naopak, z výstupů ze sledování osob, výpovědí spoluobžalovaných apod. jednoznačně plyne, že se na vlastní výrobě omamné či psychotropní látky nijak nepodílel, v pronajatých nemovitostech se nezdržoval, tyto nenavštěvoval, o rostliny nepečoval, nenakupoval potřebné vybavení ani nepomáhal s jeho demontáží, montáží či stěhováním. Stejně jako spoluobviněný J. dále navrhoval výslech svědka A. Z., vlastníka dané nemovitosti, jenž odvolací soud jako nadbytečný zamítl. Vzhledem k významu svědka Z. má obviněný za to, že jde o tzv. opomenutý důkaz.

Na margo prve uvedeného obviněný připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být úmysl pachatele vždy na základě zjištěných skutečností prokázán, přičemž lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Rovněž uvádí, že vina obviněného musí být prokázána nade vši pochybnost a ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08). Podle obviněného v dané věci zcela absentuje také nezbytná příčinná souvislost mezi jednáním a následkem trestného činu, který je mu kladem za vinu. Obviněný pouze zprostředkoval pronájem nemovitosti, který však není trestný, a zprostředkovatel nemůže být odpovědný za to, co v předmětu pronájmu provádí nájemce. Nadto mu nebyl prokázán ani úmysl ve vztahu ke kvalifikované pohnutce. Ostatně i záznamy telekomunikačního provozu, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích odkazují, prokazují – čistě hypoteticky – „nějakou“ vědomost jeho osoby o faktickém způsobu využití jím zprostředkovaného nejdříve od konce července 2018, kdy již nic sám nezprostředkovával.

Obviněný je dále přesvědčen, že jediné, co plyne z provedených důkazů, je, že pokud se spoluobviněnými řešil nějaké finance, šlo o úhrady nájmů, úhrady za zprostředkované pronájmy, či úhrady služeb spojených s nájmem (tzv. inkaso). Ačkoliv odvolací soud považoval jeho obhajobu za vyvrácenou, z důkazů ve vztahu k jeho osobě (viz bod 67. a 71. rozsudku odvolacího soudu) vynikají pouze odposlechy ze dnů 23. a 27. 7. 2018, 10. a 27. 9. 2018. Ty jsou však nepřímým a zcela osamoceným důkazem. Soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, zda v době, kdy pro spoluobviněné něco konal, o trestné činnosti věděl, nebo mohl vědět. Navíc hovory, na něž soud prvního stupně odkazuje, jsou nejdříve z konce července 2018, pročež obviněný nastiňuje skutkovou verzi, kdy se o pravém účelu pronájmu dozvěděl až ex post, tedy až poté, co je již pronájem dávno zprostředkován. V takovém případě by ovšem bylo namístě uvažovat maximálně o odpovědnosti za trestné činy nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku, či neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku.

S poukazem na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo pak obviněný dovozuje, že v případech, kdy jednání pachatele vykazuje znaky více trestných činů, může soud použít přísnější právní kvalifikaci jen tehdy, jestliže mírnější právní kvalifikaci přesvědčivě vyloučí (čímž se však soudy nižších stupňů – přes jeho námitky – vůbec nezabývaly).

Podle obviněného se soudy nižších stupňů také dopouští nepřesností, neakceptovatelných analogií a značného zobecňování i ve vztahu k právní kvalifikaci. Důkazy jsou hodnoceny jen hromadně bez snahy o jejich individualizaci k jednotlivým odsouzeným, zvláště pak k jeho osobě (což demonstruje na odkazu odvolacího soudu na body 63. až 65. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento obecně konstatuje, že všichni obvinění si byli vědomi, že se podílejí na pěstování zakázaného druhu rostliny konopí).

Je tak přesvědčen, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem spojeným s hodnocením důkazů, které je ve vztahu k jeho osobě vágní, obecné a neurčité (k čemuž poukazuje např. na výpověď svědka Z. M. hodnocenou v bodu 65. rozsudku soudu prvního stupně). Zdůrazňuje, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a fakticky je kriminalizován za to, že jej nezajímalo, za jakým účelem bude užívána nemovitost, jejíž pronájem zprostředkoval, popř. že spoluobviněným zapůjčil vozidlo.

Podle obviněného lze dále souhlasit se soudem prvního stupně zmíněnými charakteristickými znaky organizované skupiny, tyto však nelze aplikovat na osoby na věci nezúčastněné, popř. nevědomě se na této podílející, což je jeho případ.

Stran trestu odnětí svobody obviněný nezpochybňuje jeho uložení v mezích zákonné trestní sazby. Domnívá se ale, že nebyl stanoven v intencích § 38 a násl. tr. zákoníku, tedy s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrům pachatele apod. Uložený trest má za nepřiměřený, a to i v porovnání s ostatními tresty uloženými v dané kauze a k jeho roli v této. Zdůrazňuje, že v České republice žije přibližně 30 let a ani věkově nepatří ke generaci spoluobviněných – nic jej tedy s jejich konáním a úmysly nespojuje. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že v trestné činnosti pokračoval po delší dobu (za ni nelze považovat dobu čtyř měsíců, po které se měl na trestné činnosti podílet), popř. že tak činil po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti (uvedené podle něj soud prvního stupně presumuje), což bylo vzato v potaz jako přitěžující okolnosti. Naopak, ač namítal, že je osobou vyššího věku, uvedené nebylo zohledněno ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Jemu uložený trest proto nepovažuje za přiměřený a spravedlivý.

S ohledem na svůj věk a zdravotní potíže (prodělaný mozkový infarkt, klaudikační potíže, potíže s motorikou a sníženou hybnost) navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, neboť lze předpokládat dlouhodobé negativní důsledky výkonu daného trestu na jeho zdraví a život.

Obviněný závěrem svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky (v odsuzující části) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl ve smyslu § 265m tr. řádu.

K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu trestního řízení a podstaty dovolacích námitek jednotlivých obviněných konstatoval, že tyto neshledává důvodnými a s napadeným rozsudkem odvolacího soudu se ztotožňuje s výjimkou výhrad uplatněných v dovolání nejvyššího státního zástupce. Na uvedené dovolání proto odkazuje, a to včetně v něm učiněného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Tohoto práva využil pouze obviněný N. Ten prostřednictvím svého obhájce uvádí, že odvolací soud postupoval správně, jestliže z výroku o vině vypustil popis okolností, které byly relevantní pro právní kvalifikaci jednání odsouzeného jako trestného činu krádeže. Policejní orgán měl podle jeho přesvědčení v přípravném řízení vydat usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 5 tr. řádu, nikoliv jej pouze upozornit na změnu právní kvalifikace a změnu v popisu skutku podle § 160 odst. 6 tr. řádu (proti čemuž se nemohl bránit podáním stížnosti). Především akcentuje, že policejní orgán dne 19. 6. 2019 upozornil jednotlivé obviněné na změnu právní kvalifikace skutku, resp. že tento bude nově posuzován také jako zločin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a na změnu popisu stíhaného skutku. Ve skutečnosti však podle obviněného policejní orgán fakticky do skutkového popisu přidal nový skutek, a to zřízení neměřené přípojky a nelegální odběr elektrické energie, kdy však ohledně tohoto nového skutku měl zahájit trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 5 tr. řádu. Na popsané pochybení nadto upozorňoval již v řízení před soudem prvního stupně (mimo jiné) s poukazem na § 176 odst. 2 tr. řádu, avšak marně. Až odvolací soud toto pochybení, pro které bylo jeho trestní stíhání pro daný zločin nepřípustné, napravil. Argumentaci nejvyššího státního zástupce považuje obviněný za nerelevantní, když trestné činy krádeže a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se liší co do objektu i objektivní stránky, tj. včetně jejich následku, jak správně uvedl odvolací soud. Nepřijímá ani tvrzení nejvyššího státního zástupce, že bez krádeže elektřiny by následek v podobě pěstování rostlin konopí nemohl nastat, když rostlinu konopí lze naprosto shodně pěstovat i s pomocí elektřiny z legálního odběru, či pouze s pomocí energie sluneční (navíc v době zásahu policejního orgánu se v objektu nacházely pouze rostliny pěstované systémem out-door, tedy ve venkovních prostorech pouze za využití sluneční energie). Podle obviněného proto oba trestné činy nelze z hmotněprávního hlediska považovat za jeden skutek. Dovolání nejvyššího státního zástupce tak nepovažuje za důvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) a c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce, jakož i všech obviněných, splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

Nejvyšší státní zástupce, jakož i obvinění, shodně v dovoláních uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obvinění N. a J. dále uplatňují i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který implicitně vznáší i obviněný S., neboť vytýkané vady napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry nesouhlasí). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

S ohledem na logickou a systematickou vazbu mezi jednotlivými dovolacími důvody Nejvyšší soud nejprve připomíná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Ten bylo možné [a i po 1. 1. 2022 dále uvedené platí ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).

Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), který vznáší obviněný J., je třeba říci, že tento spočíval ve dvou alternativách. A to že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Obecně platilo [a i po 1. 1. 2022 platí ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týkal pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným pak byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahoval některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. byla-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale nebyla citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174.).

Dále považuje Nejvyšší soud za nutné vyzdvihnout, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). Obviněným i nejvyššímu státnímu zástupci lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.

Nejvyšší soud konstatuje, že po seznámení se s obsahem podaných dovolání, napadených rozhodnutí, jakož i průběhem trestního řízení, shledal, že dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž jsou zcela opodstatněné, a proto jim vyhověl. Oproti tomu dovolací námitky obviněných N. a J. sice zčásti odpovídají jim uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak opodstatněnými je neshledal. Zbývající část dovolací argumentace těchto obviněných neodpovídá žádnému z jimi uplatněných, ale ani jiných, dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného S. pak Nejvyšší soud shledal jako podané z jiných, ne