11 Tdo 15/2016 – Nejvyšší soud

11 Tdo 15/2016-62 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D., a N. V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2014, takto: I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. H. odmítá. II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. N., D. T. T. a V. T. D. odmítají. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 51 T 11/2014, byli obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni shodně každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byli všichni odsouzeni k trestu vyhoštění z území České republiky, a to V. H. N. na dobu neurčitou a obvinění D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně na dobu 10 let. Stalo se tak na základě zjištění, že v přesně nezjištěné době, obžalovaný V. H. N. po dobu nejméně několik dní do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014, obžalovaný D. T. T. po dobu nejméně jednoho týdne do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014 a obžalovaní V. T. D. a N. V. H. nejméně do 10:10 hodin dne 15. dubna 2014, v továrním objektu bývalé mlýnice ve V., Ž. ulice čp. … okr. D., neoprávněně bez udělení licence pro pěstování konopí pro léčebné použití ve smyslu ustanovení § 24a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších právních předpisů, ve zřízené pěstírně sofistikovaně pěstovali tzv. „indoor způsobem“ prošlechtěné kultivary konopí (Cannabis L. cannabaceae), když nejméně v postavení tzv. zahradníků dohlíželi nad plnou funkčností automatického systému osvětlení a ventilace, zajišťovali zavlažování a vykonávali permanentní zahradnické práce na rostlinách, v rámci kterých odstraňovali spodní větvičky a dlanitě dělené listy s řapíky až do úrovně prvního větvení, přičemž na základě provedené prohlídky těchto prostor bylo v prostorách pěstírny nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5 gramů rostlinného materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stádiích, ze kterých bylo posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno 8.401,5 gramů čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a ze které lze vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech, když takto jednali s vědomím toho, že takto pěstované rostliny rodu konopí budou sklizené a zpracované do formy tzv. marihuany, za účelem její další distribuce koncovým uživatelům, přičemž konopí je považováno za omamnou látku, uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je zařazené do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené vyhláškou ministra zahraničí č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H., jednak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, na podkladě odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a nezměněném výroku o uložených trestech vyhoštění znovu rozhodl tak, že obviněné shodně odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání v trvání 8 let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. jako nedůvodná zamítl. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. prostřednictvím společného obhájce dovolání. Všichni obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný N. V. H. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrzením, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně namítají, že „ústřední nezákonnost má svůj původ v nesprávném hmotněprávním posouzení věci, neboť institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody je institutem hmotněprávním“. Domnívají se, že v jejich případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když mají za to, že bez ohledu na poměry pachatele odůvodňují mimořádné snížení trestu odnětí svobody, resp. trestní sazby okolnosti daného případu. Tento závěr vyvozují primárně ze skutečnosti, že vykonávali pouze roli tzv. „zahradníka“, což je postavení, z něhož pachateli zpravidla neplynou zásadní (pokud vůbec nějaké) zisky, který je v hierarchii pachatelů ve vztahu závislosti, resp. podřízenosti, nic neorganizuje a většinou ani nemá povědomí o tom, jak se výsledná nedovolená látka koncovým uživatelům distribuuje. Dále poukazují, že uvedený mimořádný postup je vždy založen na individuálním posouzení věci, když v tomto ohledu nebylo prokázáno, že by se na místě činu nacházeli déle než několik dní, jejich trestná činnost byla pouze dílčího charakteru a nebyla ani natolik zásadní, aby jejím výsledkem bylo vypěstování zjištěného velkého množství drog. S ohledem na tyto skutečnosti tak byly v daném případě dány mimořádné okolnosti případu a uvedené jednání dle jejich názoru nevykazuje takovou „společenskou nebezpečnost“, kterou vykazují obvyklí pachatelé daného zločinu, přičemž chráněný zájem nebyl porušen natolik, aby bylo nezbytné dosáhnout jejich nápravy trestem odnětí svobody v trvání osmi let. Mají tedy za to, že trestní sazba je v jejich případě „zjevně nepřiměřená“ a jejich nápravy lze dosáhnout trestem výrazně mírnějším, přičemž aplikace postupu podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je též v souladu s principem přiměřenosti trestní represe. V tomto ohledu pak paušální závěr odvolacího soudu, že je žádoucí neprojevovat shovívavost k pachatelům trestné činnosti, vztahující se k tzv. indoor pěstírnám konopí, shledávají nepřijatelným. Obviněný N. V. H. nadto v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že mu byl nepřípustně uložen trest vyhoštění, když v závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku shledává rovněž naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť se jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Poukazuje, že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému pobytu, navíc zde má i syna T. N. H., který je občanem České republiky. Domnívá se proto, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za situace, kdy se na území České republiky nachází již 23 let je zjevné, že zde má vytvořeno sociální zázemí, když pro konstatování, že obviněný nemá na území České republiky dostatečné pracovní ani sociální zázemí neměl soud dostatek důkazů a tyto se ani v podstatě nepokoušel obstarat. Je-li navíc otcem občana České republiky, bylo by uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Připomíná, že neexistenci výluk pro uložení trestu vyhoštění zjišťují z úřední povinnosti soudy, nikoli obviněný, přičemž má za to, že existence takové výluky je u něj dána. Závěrem svých dovolání všichni obvinění shodně navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 To 24/2015-905, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 51 T 11/2014-817, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných vyplývá, že pokud jde o obviněnými tvrzenou existenci takových okolností případu, které by odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nejedná se o námitky odpovídající uplatňovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou pouze polemikou s konkrétní výměrou uloženého trestu, aniž by byl zároveň naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.