11 Tdo 303/2023

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 1 T 1/2021-73, byl obviněný V. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 130ti denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 130.000 Kč. Vyjma toho krajský soud obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, zahrnující mobilní telefon zn. Samsung A8 (SM-A530F) IMEI: XY s vloženou SIM kartou Vodafone Czech Republic ICCID: XY s účastnickým číslem XY, včetně nabíječky, a PC sestavu černé barvy v. č. XY.

Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak obviněný V. K., a to do všech výroků napadeného rozhodnutí, tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, která tak učinila v neprospěch obviněného, a to výhradně do výroku o uloženém trestu.

O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 11 To 81/2021-245, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložených trestech a podle § 259 odst. 3 tr. řádu, při nezměněném výroku o vině pod body I. 5. a I. 6., obviněnému nově podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 140ti denních sazeb po 2.000 Kč, celkem tedy ve výši 280.000 Kč. Naopak v ostatních částech zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný V. K. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: společně s v jiné věci již odsouzenými K. V. D., nar. XY, N. Q. H., nar. XY, V. P. C., nar. XY, D. V. Ch., nar. XY, N. N. G., nar. XY a H. P. H. S., nar. XY, a v jiné trestní věci stíhanými Z. B., nar. XY, B. H. A., nar. XY, B. N. T., nar. XY, A. D., nar. XY, CH. V. Q., nar. XY, L. T. K., nar. XY, L. V. T., nar. XY, L. T. H., nar. XY, N. L. M., nar. XY, N. V. S., nar. XY, P. N. T., nar. XY, P. V. Q., nar. XY, F. S., nar. XY, Z. Ž., nar. XY, H. V. H., nar. XY, N. D. Ch., nar. XY, P. T. Ch., nar. XY, a V. V. N., nar. XY, a s dalšími dosud neustanovenými osobami, zejména výrobci a dodavateli drogy a látek k její výrobě působícími ve Spolkové republice Německo a České republice, v přesně nezjištěné době nejméně od června roku 2017 do 26. 8. 2019 na přesně nezjištěných místech jednak v České republice, zejména v Ústeckém kraji a v XY, a dále v Nizozemském království a Spolkové republice Německo, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů s cílem získat majetkový prospěch se úmyslně podíleli na organizování, výrobě, transportu a následném obchodu s pervitinem, přičemž část skupiny podléhající hlavnímu organizátorovi výroby pervitinu B. N. T. sestávající z L. V. T., N. V. S., N. Q. H., B. H. A., H. P. H. S. a další přesně neustanovené osoby v České republice, zejména v prodejnách společnosti Verkon a Inchema nakupovali chemikálie potřebné k výrobě pervitinu, a to červený fosfor, jód, kyseliny, alkálie a pomocné látky, dále v běžných marketech jako OBI, Baumax a Hornbach nakupovali potřebné nádoby (barely, konve, varné nádoby, nádoby pro extrakci a další) a další materiál (ochranné pomůcky a další) pro výrobu pervitinu, které převáželi na přesně nezjištěná místa do Nizozemí, z dosud přesně nezjištěných zdrojů zajišťovali potřebný efedrin či pseudoefedrin pro výrobu pervitinu a na území Nizozemí zřídili nezjištěný počet velkokapacitních výroben pervitinu, z nichž jedna byla provozována od nezjištěné doby do 4. 10. 2017 na adrese XY, kde opakovaně vyráběli pervitin v řádech desítek kilogramů, který následně prostřednictvím P. T. Ch. odebírala druhá část skupiny ve složení V. P. C., K. V. D., N. L. M., H. V. H., N. D. Ch., L. T. H., D. V. Ch. a CH. V. Q. a za pomoci dalších osob, nižších článků skupiny, kterými byli nejméně Z. B., A. D., V. K., N. N. G., P. V. Q., F. S. a Z. Ž., transportovala jej do České republiky či Spolkové republiky Německo a následně s vysokým finančním ziskem obchodovala, přičemž odběrateli byli nejméně L. T. K., P. N. T. a V. V. N., přičemž

Obviněný V. K. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2022, č. j. 11 To 81/2021-245, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 1 T 1/2021-73, dovoláním podaným dne 31. 10. 2022 prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výrokům o vině i o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku přitom odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

Úvodem svého podání dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků dotčených trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti dodal, že rozhodná skutková zjištění tak, jak jsou uvedena v popisu skutků pod body I. 5. a I. 6., neodpovídají zjištěným důkazům.

Podle obviněného bylo z jeho výpovědi a výpovědí odsouzených V. P. C. a Z. B. toliko prokázáno, že oba dlouhodobě znal, přičemž s osobou V. P. C. řešili stavební práce a on jej při té příležitosti ve dvou případech kontaktoval s žádostí o zajištění řidiče pro převoz automobilu do zahraničí. V návaznosti na to obviněný zkontaktoval svědka B. (který byl jeho dlužníkem) a přivezl jej do XY za účelem realizace domluvené práce. Za jeho zprostředkování v jednom případě obdržel finanční odměnu, přičemž část z ní vyplatil tomuto svědkovi a část si ponechal pro sebe za zprostředkování. Byť obviněný připustil, že se později dozvěděl, že v daných případech šlo o „blíže nespecifikovanou nelegální činnost“, osobně se dalších jednání ani samotného převozu neúčastnil. Nicméně v popisu obou skutků nalézací soud konstatoval další okolnosti, ke kterým došlo bez jeho osobní účasti a k nimž nebyl proveden žádný důkaz.

Popis skutku uvedeného v bodě I. 5. uvádí celou řadu takovýchto skutkových okolností, když dovolatel konkrétně jmenoval - zajištění vozidla tov. zn. VW Passat Variant, reg. zn. XY, odcestování do Nizozemí ke dni 3. 12. 2017, kde došlo k převzetí pervitinu a následnému návratu do České republiky; následné převzetí vozidla svědkem B. spolu s instrukcemi, finanční hotovostí a mobilním telefonem; odjezd do Nizozemí, kam téhož dne odcestoval odsouzený V. P. C. (společně s další osobou), kde došlo ke kontaktování svědka B., převzetí vozidla, uschování pervitinu do nárazníku a k následnému odjezdu s pokynem odcestovat do Spolkové republiky Německo, přičemž v Německu si vozidlo převzal V. P. C., vyňal část kontrabandu, poté kurýrovi vrátil vozidlo, po kterém následoval návrat svědka B. do České republiky do místa jeho bydliště v XY (dne 7. 12. 2017), přičemž z garážového komplexu v ulici XY si osoby vietnamské národnosti vyzvedly pervitin o hmotnosti 29 kg – vše bez osobní účasti obviněného K. Stejně tak je tomu i v rámci popisu skutku v bodě I. 6., z něhož toliko vyplynulo, že V. P. C., který byl v Nizozemí po dohodě s osobou N. D. Ch. za účelem převozu metamfetaminu do ČR (pročež v Německu odsouzený Ch. a další osoby vietnamské národnosti kurýrní vozidlo převzali a do zadního nárazníku uschovali metamfetamin a vozidlo vrátili svědkovi, který s ním odcestoval zpět do ČR). I v tomto případě vše proběhlo bez jakékoli osobní účasti obviněného.

Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že obviněný se obou skutků zúčastnil pouze tím, že zprostředkoval kurýra, kterého v případě skutku popsaného pod bodem I. 5. odvezl do XY a v případě skutku popsaného pod bodem I. 6. jej přivezl na místo vyzvednutí vozidla do XY. Dovolatel proto striktně odmítá, že by ve vztahu k projednávaným skutkům prováděl jakékoli další „pomocné činnosti“, neboť takový skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, a tudíž je zcela smyšlený. Po výše uvedené „izolaci jednání“ od aktivit organizované skupiny složené z osob vietnamské národnosti dovolatel dospěl k závěru, že z provedených důkazů předmětné skutkové závěry nikterak nevyplývají (pouze připustil, že odměna za zprostředkování kurýra se mu zdála příliš vysoká, pročež se u odsouzeného V. P. C. zajímal o to, zda se nejedná o nelegální činnost). Nicméně ani tak není podle mínění dovolatele projednávaný skutkový děj nelegální, aby fakticky naplnil předmětnou skutkovou podstatu jemu přisouzeného trestného činu.

V následující části svého dovolání obviněný svá tvrzení konkretizoval ve vztahu k provedeným výpovědím. Za věrohodnou dovolatel označil výpověď odsouzeného V. P. C., který své jednání zcela otevřeně popsal ve shodě s jednáním obviněného. Naopak výpověď svědka Z. B. dovolatel vyhodnotil jako nevěrohodnou a nelogickou – zejména v částech, kde usiloval svůj podíl na projednávaném jednání minimalizovat (zejména stran existence dluhu vůči obviněnému, menší finanční částky, kterou měl od obviněného obdržet za uskutečnění cesty do zahraničí, stejně jako jeho tvrzení, že mu obviněný před jízdou předal mobilní telefon a informace k plánované cestě). Přesto však tento svědek ve shodě s dovolatelem uvedl, že o pravém důvodu cesty neměl povědomí. Ke komunikaci se svědkem B. dovolatel doplnil, že z provedených důkazů nevyplynuly žádné skutečnosti týkající se předmětu převozu ani žádné další okolnosti souzeného trestného činu.

Následně dovolatel opětovně vyloučil jakékoli povědomí o existenci organizované skupiny osob působící ve více státech. V návaznosti na to zdůraznil, že pokročilé organizování výroby a distribuce omamných látek je založena na tom, že nejnižší články nejsou členy organizované skupiny, pročež nedisponují žádnými vnitřními informacemi. Od svých nadřízených dostávají pouze nezbytná zadání, která jsou nutná pro provedení zadaného úkolu, čímž se eliminuje jak prozrazení, tak pozdější svědecké či spolupachatelské odhalení. Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že byl obeznámen toliko s tím, že jde o nelegální věc a že má sehnat řidiče na převoz motorového vozidla do zahraničí. Žádné další bližší sdělení však k dispozici neměl (což ostatně potvrdil i odsouzený V. P. C.), na základě čehož dovolatel brojí proti tomu, že by věděl, že předmětem převozu byl metamfetamin.

Stran části popisu skutku pod bodem I. 5. (v rámci kterého je uvedeno, že kurýr B. se dne 7. 12. 2017 vrátil s vozidlem tov. zn. VW Passat Variant, reg. zn. XY, do místa svého bydliště v ulici XY v XY, kde jej měl následujícího dne vyzvednout obviněný K. a převézt jej do garážového komplexu v ulici XY v XY, odkud si osoby vietnamské národnosti vyzvedly pervitin o hmotnosti nejméně 29 kg) dovolatel nepopírá, že předmětné vozidlo skutečně převezl zpět. Nicméně žádným důkazem nebylo prokázáno, že by byl obeznámen s tím, že uvnitř vozidla jsou skryty omamné látky, navíc v tak závažném objemu. Dovolatel považuje za nelogické, aby zainteresované osoby nechaly vozidlo i s takovým množstvím pervitinu zaparkované na sídlišti v XY bez dozoru, když samotný převoz vozidla do XY byl po celou dobu přísně sledován. Vzhledem k tomu, že pervitin do vozidla nevkládal obviněný ani Z. B., je zřejmé, že ani jeden z nich o tom neměl povědomí a že důvody pro přesunutí vozidla z XY do XY byly zcela jiné.

Pokud jde o další důkazy, dovolatel doplnil, že během samotných jednání mezi ním, svědkem B. a odsouzeným V. P. C. nebyly nikdy přítomny jiné osoby, pročež výpovědi ostatních svědků odmítá jako nepřesvědčivé. Stejně tak dovolatel odmítl skutečnost, že na jeho rukách měl být zjištěn metamfetamin, když tato prohlídka byla provedena až dva roky poté, co se měly stát oba předmětné skutky. Avšak ani další níže uvedené okolnosti řešené v dokazování nejsou ve věci relevantní.

Při prohlídce vozidla tov. zn. VW Passat Variant, reg. zn. XY, ze dne 15. 12. 2017, byl nalezen metamfetamin v objemu 8,5 kg s obsahem aktivní látky o hmotnosti 6,8 kg (konkrétně po zadržení Z. B. při cestě ze zahraničí). Ze závěrů této prohlídky mimo jiné vyplynulo, že do nárazníku předmětného vozidla se vešlo právě 8,5 kg omamné látky. Obviněnému proto není jasné, z čeho soud dovodil, že v případě skutku popsaného pod bodem I. 5. byla hmotnost drogy 29 kg, když navíc část ukryté omamné látky byla vyložena již v Německu. Mezi skutkovým závěrem a provedenými důkazy tedy obviněný spatřuje extrémní nesoulad stran množství omamné látky o celkové hmotnosti 29 kg, neboť z žádného důkazu toto množství nevyplynulo.

Dovolatel dále poukázal na nesrovnalosti vyplývající z protokolů o sledování ze dne 7. 12. 2017 a 8. 12. 2017 (č. l. 5292-5293, 5294-5298). Z nich vyplývá, že kurýrní vozidlo tov. zn. VW Passat Variant, reg. zn. XY, po návratu do České republiky nebylo sledováno, pročež není zdokumentováno, co se dělo s vozidlem mezi jeho návratem na území ČR ve večerních hodinách dne 7. 12. 2017 a časem 13:18 hodin dne 8. 12. 2017, kdy osoby vietnamské národnosti z vozidla v ulici XY v XY vyzvedávaly balíčky údajně obsahující omamné látky (viz popis skutku pod bodem I. 5.). Policejní sledování se zaměřilo na doprovázející vozidlo tov. zn. BMW 5358, reg. zn. XY, s osobami vietnamské národnosti, které bylo dne 7. 12. 2017 sledováno až do XY. O kurýrním vozidle však není k dispozici žádný nepřetržitý záznam. Z policejního sledování pouze vyplynulo, že dne 8. 12. 2017 v 13:18 hod. muž vietnamské národnosti vyndával z kurýrního vozidla balíčky ukryté v zadní části nárazníku. Obviněný však není na záznamu zachycen a rovněž se o něm nezmiňuje sepsaný protokol, takže ani není zjevné, na základě jakého důkazu došly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, že to byl právě obviněný, kdo dovezl do XY vozidlo obsahující omamnou látku.

Podobně dovolatel zpochybnil i skutečnost, že byl pervitin skutečně uschován v nárazníku vozidla. Tato okolnost nebyla prokázána žádným provedeným důkazem, pročež je zřejmé, že obviněný ani o této skutečnosti nemohl vědět (ostatně obviněný nebyl fyzicky přítomen ani u uschování omamných látek v zahraničí, ani u jejich vyjímání na území České republiky a taktéž provedené odposlechy telekomunikačního provozu potvrzují pouze to, co obviněný a odsouzený V. P. C. k věci uvedli a jak je „izolovaně“ vymezeno shora). Taktéž skutkový závěr stran toho, že měl neoprávněně dovézt a zprostředkovat psychotropní látku a tím spáchat uvedený trestný čin, nevyplynul z žádného provedeného důkazu (nehledě na to, že je v přímém rozporu s výpovědí odsouzeného V. P. C. i protokoly o sledování).

Skutkové závěry soudu prvního i druhého stupně tedy neodpovídají provedenému dokazování, v důsledku čehož došlo mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními ke zjevnému (extrémnímu) rozporu, což má bezprostřední vliv na závěr obou soudů o vině obviněného. V posuzované věci tak bylo jednoznačně porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

V mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a odvolacím soudem potvrzen, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný proti této právní kvalifikaci brojí, neboť je přesvědčen, že svým jednáním (popsaným v bodech I. 5. a I. 6.) předmětnou skutkovou podstatu nenaplnil v žádném zákonném znaku. Z hlediska právní kvalifikace bylo jeho jednání vyhodnoceno rovněž jako spolupachatelství, a to přesto, že popis skutku kvalifikuje jednání obviněného toliko jako „pomocné jednání“. V této souvislosti dovolatel podotkl, že kdyby skutečně byl skutkový závěr o úmyslném spáchání tohoto trestného činu prokázán, tak by jeho jednání muselo být právně kvalifikováno toliko jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

K otázce subjektivní stránky dovolatel namítl, že jeho úmysl nesměřoval k poskytování součinnosti při obchodování s omamnými látkami. Jediný zjištěný úmysl spočíval ve zprostředkování řidiče za účelem získání profitu a částečné úhrady dluhu ze strany svědka B. Soudy nižších stupňů však dovodily naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu z toho, že obviněný měl při komunikaci používat smluvenou kódovanou řeč a taktéž byl po zadržení Z. B. značně vyděšen. To však v žádném případě neprokazuje, že by skutečně byl obeznámen s tím, že předmětem převozu jsou omamné látky. Závěry soudů o naplnění subjektivní stránky soudy obou stupňů založily pouze na tendenčním výkladu odposlechů telekomunikačního provozu s ostatními obviněnými, které však nemají žádnou vazbu na jeho osobu, a navíc jsou vytrženy z kontextu.

Podobně podle názoru dovolatele nebylo prokázáno naplnění zákonného znaku v podobě spáchání jednání „ve velkém rozsahu“, tedy podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Projednávaný skutek byl takto právně kvalifikován pouze na základě tvrzení o 29 kg přepravované omamné látky, a to přesto, že předmětný objem nebyl nikterak ověřen. Soudní řízení se koncentrovalo především na skupinu hlavních obviněných, načež ve vztahu k obviněnému K. byly dané závěry automaticky vztaženy i na jeho osobu. Navíc má dovolatel za to, že předmětný závěr soudu je v přímém rozporu s výpovědí odsouzeného V. P. C., který dané množství uvedl v rámci činnosti organizované skupiny jako celku za období několika let. Přesto soudy došly k závěru, že obviněný o tomto množství drog věděl nebo s ním byl přinejmenším srozuměn.

Dovolatel rovněž brojí proti naplnění zákonného znaku jeho „spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť se do realizace činu měl údajně zapojit spolu se svědkem B. a osobami V. P. C. a D. V. Ch. Nicméně obviněný v této souvislosti opětovně poukazuje na to, že toliko zprostředkoval řidiče pro převoz zboží za úplatu, přičemž žádné další informace zainteresovaných osob vietnamské národnosti neměl. Podobně ani z provedených odposlechů nevyplynulo, že by se zajímal o to, kde se přepravované zboží nachází, nebo že by s ním prováděl jakoukoliv manipulaci. Osoby, které měly organizovanou skupinu tvořit, ho neznaly a nebyly s ním v kontaktu. Dovolatel znal pouze odsouzeného V. P. C., který však potvrdil, že obviněný neznal důvod, pro který potřeboval řidiče. Je tedy zřejmé, že v dané skupině měl zcela bezvýznamné postavení. Aby došlo k naplnění skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou“, musí být z provedených důkazů zřejmé, že obviněný byl ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku obeznámen s tím, že jde o organizovanou skupinu, která působí nejméně ve dvou státech. Navíc předmětná skupina byla tvořena toliko osobami vietnamské národnosti, pročež ani nebylo možné se stát jejím právoplatným členem.

Ve vztahu k osobě Z. B. dovolatel doplnil, že tento svědek byl Městským soudem v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 6/2018 uznán vinným ze spáchání trestného činu v základní skutkové podstatě, tedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců. K tomu dovolatel uvedl, že tento soud se vůbec nezabýval tím, že by obviněný B. spáchal trestný čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle mínění dovolatele toto rozdílné právní posouzení narušuje princip důvěry ve spravedlnost, respektive princip předvídatelnosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení.

V závěrečné části svého podání se dovolatel vyjádřil k výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu uložil Vrchní soud v Praze podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku. V návaznosti na výše uvedené námitky je obviněný přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil nejen kvalifikovanou, ale ani základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku – přičemž i v takovém případě by byl trest (uložený v rámci zákonné sazby od jednoho do pěti let) nepřiměřeně přísný, neboť jeho „expozice“ byla v projednávaných skutcích zcela minimální.

Podle jeho mínění se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly podstatou jeho jednání, které spočívalo toliko v rovině minimálního účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tuto skutečnost je však soud povinen zhodnotit v rámci ukládaného trestu, což vyplývá z § 39 ve spojení s § 58 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterých soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby vzhledem k povaze a závažnosti přípravy, pokusu nebo pomoci, aby použití trestní sazby odnětí svobody (tímto zákonem stanovené) nebylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, když lze jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání. Dovolatel v této souvislosti deklaruje, že v projednávané věci soudy řádně nehodnotily povahu a závažnost jeho jednání vzhledem k celému skutku, který spáchaly osoby vietnamské národnosti, nehledě na to, že obviněný od počátku trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a skutkový děj doznal.

Rovněž odvolací soud v rámci ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody nezohlednil skutečnost, že s ostatními obviněnými byla sjednána dohoda o vině a trestu, pročež jim byl významně snížen trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, kdežto obviněnému, který byl ve významně menší expozici a k zajištění řidiče se doznal (byť formálně neuzavřel dohodu o vině a trestu), soud uložil „drakonický trest“. Podle dovolatele je zásada přiměřenosti trestních sankcí předpokladem pro zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do jeho osobní svobody je obecně ústavním pořádkem předvídaný a zda je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Tuto námitku dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proto, že podle jeho názoru jde o nesprávné právní hodnocení, tedy situaci, kdy soud vybočil z mezí výše uvedených zákonných principů. Pro přípustnost této námitky v rámci dovolání obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, č. j. 7 Tdo 1158/2019-1812, ze kterého vyplývá, že v případě extrémně přísného, zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu je nutný zásah Nejvyššího soudu. Daný závěr podporuje i judikatura Ústavního soudu, která rovněž nepřipouští, aby se kterýkoli soud vyhnul posouzení takové otázky pro formální nepodřaditelnost pod některý z dovolacích důvodů, když tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, v důsledku čehož by tak zůstala nehodnocená, přestože jde zjevně o trest extrémně přísný, zcela excesivní, respektive je již odplatou. Vzhledem k tomu, že obviněný byl potrestán přísněji než ostatní obvinění zajišťující a profitující na celém „drogovém obchodu“, nelze považovat uložený trest za nikterak spravedlivý.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2022, č. j. 11 To 81/2021-245, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 1 T 1/2021-73, v celém rozsahu, včetně vadného řízení, které mu předcházelo, a aby podle § 256m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle § 226 písm. a) nebo písm. c) tr. řádu v celém rozsahu zprošťuje obžaloby, eventuálně aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu či soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dovolatel požádal o přerušení výkonu napadeného rozsudku stran výkonu trestu odnětí svobody, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto mimořádném opravném prostředku.

K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 4/2023-34, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem předeslala, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a zcela správně vypořádaly. Primárně dovolatel zpochybnil skutková zjištění v rámci obou projednávaných skutků, která podle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývají. Podle státního zástupkyně se sice jedná o námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně je vyhodnotila jako zjevně neopodstatněné.

S odkazem na daný dovolací důvod totiž obviněný uplatnil námitky, které směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, čímž fakticky uplatnil skutkové námitky, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na jejím základě vyvozuje, že se projednávaného činu nedopustil. V těchto souvislostech státní zástupkyně zcela odkázala na skutkové a právní závěry učiněné nalézacím i odvolacím soudem, které přezkoumala a s nimiž se plně ztotožnila.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku, když jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to ve třech nabízených variantách námitek. Za prvé uvádí, že se souzeného trestného činu nedopustil, za druhé se dopustil mírnějšího trestného činu a za třetí nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků předmětného zločinu „neoprávněně dovezl a zprostředkoval psychotropní látku“, „ve velkém rozsahu“, „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, za současné „absence subjektivní stránky“.

K výše uvedeným námitkám státní zástupkyně podotkla, že sice odkazují na hmotněprávní pojmy, což by mohlo vzbuzovat nesprávný závěr, že došlo k napadení hmotněprávních ustanovení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nicméně primární podstatou námitek obviněného je jeho faktické neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů, které dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, vykazuje znaky souzeného trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí však jednoznačně vyplynulo, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. řádu rovněž vyložily, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného. Zjevně se tedy nedopustily žádné důkazní deformace. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení principu presumpce neviny či obecně zásad spravedlivého procesu (které by opravňovaly Nejvyšší soud k nezbytnému zásahu) nikterak neopodstatňuje.

K dovolacím námitkám obviněného stran uloženého trestu státní zástupkyně podotkla, že je lze uplatnit jen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [přičemž dovolatel tuto námitku subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Následně státní zástupkyně konstatovala, že obviněnému nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Navíc ve věci obviněného neshledala při procesu individualizace trestu žádného pochybení, neboť uložený trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen při spodní hranici zákonné trestní sazby (za daný čin stanovené od 10 do 18 let), což lze vzhledem k jeho osobě a spáchanému trestnému činu považovat za trest přiměřený.

Zároveň státní zástupkyně odmítla okruh námitek dovolatele, jimiž brojil proti soudy učiněnému odlišnému právnímu hodnocení souvisejících skutků spáchaných svědkem – obviněným Z. B. podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2018, za což byl tento odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsícům). Obviněnému je totiž zřejmé, že na základě dosud nepravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 1 T 9/2020, byl obviněný Z. B. v této věci uznán vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně neshledala námitky obviněného, jimiž brojí proti soudy užité právní kvalifikaci, oprávněnými, stejně jako odmítla možnost změny právní kvalifikace jeho jednání coby účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku či využití moderačního postupu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku ve spojení s § 39 tr. zákoníku.

Po zvážení shora uvedeného státní zástupkyně dospěla k závěru, že argumentace obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. řádu se jeví jako zjevně neopodstatněná. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí. S ohledem na charakter svého vyjádření státní zástupkyně vyhodnotila žádost obviněného na přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí jako zcela bezpředmětnou.

Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém podání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Cílem tohoto nového dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [dříve, tj. do 31. 12. 2021, se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného V. K. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, nicméně je Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud předně prověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvodil své skutkové závěry z rozsáhle provedených a vzájemně se doplňujících důkazů, které zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté nalézací soud svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání obviněného, jakož i odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadený rozsudek krajského soudu korigoval toliko ve vztahu k výroku o uloženém trestu odnětí svobody a peněžitém trestu. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s přednesenými námitkami obviněného.

I přes tyto skutečnosti obviněný V. K. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zcela zřekl odpovědnosti za spáchaný trestný čin, neboť je i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zvlášť závažného zločinu. Navíc je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo k zásadním, výše popsaným pochybením. S ohledem na tyto dovolatelovy námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením (navíc natolik zásadním), která by vedla k porušení procesní zásady presumpce neviny či principu in dubio pro reo nebo dovolatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný především namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků dotčeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně dovolatel setrval na své obhajobě, že s odsouzeným V. P. C. řešil toliko otázku zajištění stavebních prací, přičemž jej tento v dané souvislosti požádal o zajištění řidiče pro převoz motorového vozidla, čemuž obviněný vyhověl a pro tento úkol zajistil Z. B., kterého přivezl do XY (viz jednání popsané pod bodem I. 5.) a taktéž do XY k vyzvednutí kurýrního vozidla (viz jednání popsané pod bodem I. 6.). Přestože obviněný později zjistil, že předmětem dohody je blíže nespecifikovaná nelegální činnost, popírá, že by věděl o tom, že šlo o přeshraniční převoz omamných látek a že by byl součástí organizované skupiny působící ve více státech. V návaznosti na to tvrdí, že popisy obou skutků obsahují tvrzení, která jej v rozporu s realitou staví do role pachatele závažných protiprávních jednání. Všechna skutková zjištění stran jeho podílu na nakládání s omamnými látkami dovolatel označil za smyšlená, respektive nemající oporu v provedených důkazech.

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že předmětné jednání obviněného stran obou částí skutkového děje (popsaných pod body I. 5. a I. 6.) bylo krajským soudem prokázáno jednak částečným doznáním samotného obviněného K., jakož i dalšími ve věci vyslechnutými svědky, konkrétně odsouzenými V. P. C. a L. T. H., Z. B. (kteří byli zároveň obviněnými v původní věci projednané pod sp. zn. 1 T 9/2020), stejně jako svědectvími T. K., V. K., P. B. a dalších méně důležitých svědků. Rámec celé projednávané trestné činnosti byl odvozen z výpovědí osob vietnamské národnosti, a to L. T. H., P. T. Ch., D. V. Ch., L. T. H., N. D. Ch. Nejvyšší soud ověřil, že výše uvedené výpovědi jsou obsahově kompatibilní s řadou dalších ve věci provedených důkazů, mezi kterými jsou dominantní zejména skutečnosti vyplynuvší ze znaleckých zkoumání (konkrétně jde o znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze z oboru kriminalistika, odvětví genetika, daktyloskopie a chemie ze dne 24. 4. 2018, znalecký posudek RNDr. Vlastimila Klímy z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika), zejména stran použité navigace zn. Garmin Drive 50 a vydaného mobilního telefonu zn. Aligator D200 používaných svědkem B. v období mezi 7. 12. a 14. 12. 2017, když bylo souběžně ověřeno, že kontaktovaná telefonní čísla odpovídají předplaceným SIM kartám užívaným obviněným K. a V. P. C. (viz č. l. 9596-9822 a č. l. 9823-9894).

Mezi další podstatné důkazy patří protokoly o sledování (která proběhla v období mezi 3. 12. a 14. 12. 2017), protokoly o provedených odposleších a záznamech telekomunikačního provozu (zajištěných v období mezi 4. 10. 2017 a 17. 10. 2018), protokoly o domovních prohlídkách realizovaných v nemovitostech využívaných obviněným V. K. (na adrese XY a na adrese XY v XY), protokoly o provedení prohlídek jiných prostor (zejména motorových vozidel tov. zn. Kia Sportage, reg. zn. XY a tov. zn. Ford Galaxy, reg. zn. XY) a výsledky finančního šetření stran osoby obviněného i jeho otce. Za zásadní lze označit rovněž skutečnost, že krajský soud provedl dokazování rovněž spisem z trestní věci vedené vůči svědkovi (v původní věci obviněnému) Z. B., a to spisem vyšetřovacím vedeným Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy, odbor obecné kriminality pod sp. zn. KRPA-457221/TČ-2017-000078, tak navazujícím spisem soudním, včetně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 46 T 6/2018-271, který nabyl právní moci dne 25. 3. 2019, jakož i dalšími, z hlediska objasnění skutkové děje méně podstatnými důkazy.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění bylo možné učinit jednoznačný závěr, že se obviněný V. K. ve dvou případech bez důvodných pochybností organizačně zapojil do přeshraničního transportu omamných látek probíhajícího mezi Nizozemím, Spolkovou republikou Německo a Českou republikou, organizovaného výše uvedenými osobami vietnamské národnosti, a to i za pomoci dalších osob z řad českých občanů.

V této souvislosti Nejvyšší soud přezkoumal, že Krajský soud v Ústí nad Labem stran obou částí skutkového děje popsaných pod body I. 5. a I. 6. výše uvedené důkazy hodnotil velmi podrobně, když předmětný skutek z časového hlediska rozdělil na jednotlivé části a každou z nich podrobně prověřil. To konkrétně znamená, že tvrzení osob zainteresovaných na projednávaném skutku – zejména obviněného V. K., odsouzeného V. P. C., svědka Z. B. (potažmo svědků P. B., T. K., Z. L. a dalších osob) pečlivě konfrontoval se skutkovými zjištěními, která policie zajistila prostřednictvím operativně pátracích prostředků.

Po pečlivé analýze skutkových zjištění je zcela zjevné, že skutkový děj, tak jak jej popisuje tzv. skutková věta v rámci výroku o vině rozsudku krajského soudu, byl výše uvedenými skutkovými zjištěními jednoznačně prokázán. Z provedených skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný měl dostatečné povědomí o nelegální činnosti odsouzených V. P. C. a jeho dalších spolupracovníků (v rámci dané organizované skupiny) a na jejich trestné činnosti participoval tím, že pro spolupráci získal a následně instruoval kurýra Z. B., přičemž svým nadřízeným odpovídal za úspěšné splnění zadaného úkolu a v návaznosti na to byl také vyplacen předem dohodnutou částkou.

Nelze proto tvrdit, že by se krajský soud ve vztahu k předmětnému jednání dopustil svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného K. Ostatně s tím, kterak krajský soud vyhodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům v rámci dokazování dospěl, se v rámci svého přezkumu bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který navíc v rámci veřejného zasedání za souhlasu stran doplnil dokazování o další listinné důkazy (kterak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 5. 2022, č. l. 214-218). Oba soudy následně své závěry promítly do srozumitelně, logicky přesvědčivě a velmi pečlivě formulovaných odůvodnění, jejichž argumentace zcela odpovídá požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný v rámci svého dovolání vznesl s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, přičemž jejich společným jmenovatelem je dovolatelovo tvrzení, že se obou popisovaných částí skutkového děje zúčastnil toliko tím, že na žádost odsouzeného V. P. C. zprostředkoval kurýra. V návaznosti na toto tvrzení odmítl, že by ve vztahu k projednávanému skutku prováděl jakékoli další činnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že by byl obeznámen s přeshraničními transporty extrémně závažného množství omamných látek organizovanou skupinou. Aby dovolatel svoji argumentační linii „udržel“, vyzdvihl v rámci svého dovolání výpověď osoby V. P. C. a naopak se vymezil vůči usvědčující svědecké výpovědi Z. B., který otevřeně vypověděl, že to byl právě obviněný, kdo jej oslovil s možností přivýdělku významné finanční částky s tím, že by coby kurýr zajel pro dělníky do Holandska a poté, co s nabídkou souhlasil, tak v rámci skutkového děje popsaného pod bodem I. 5. od obviněného (v tržnici XY za přítomnosti dalších osob vietnamské národnosti) obdržel kurýrní vozidlo, mobilní telefon, finanční hotovost a instrukce k cestě. Podobně situace probíhala i v rámci skutkového děje popsaného pod bodem I. 6., kdy jej obviněný odvezl do XY, odkud po získání instrukcí odcestoval v doprovodu vozidla tov. zn. BMW 535 se dvěma osobami vietnamské národnosti do Německa.

Jak ukázala četná skutková zjištění, která Nejvyšší soud podrobil přezkumu, byla otázka věrohodnosti svědectví Z. B. dostatečně ověřena četnými vzájemně korespondujícími důkazy, pročež byla daná svědecká výpověď oprávněně vyhodnocena jako pravdivá a věrohodná. Naproti tomu obviněný v rámci svého prostého nesouhlasu se skutkovými závěry nejenže nenaplnil předmětný dovolací důvod relevantními námitkami (uplatněnými ve variantě „zjevného rozporu“), ale navíc se dopustil ryze zavádějící polemiky, v rámci které zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, zatímco zcela ignoruje skutková zjištění, která jej z trestné činnosti usvědčily. Byť je pochopitelné, že obviněný primárně sleduje vlastní vyvinění a v rámci své obhajoby tvrdí to, co spolu se svou obhajobou považuje za vhodné, nemohl se takový postup setkat s procesním úspěchem – zvláště, když krajský soud svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho závěry (po doplněném dokazování) vyjádřil bezvýhradný souhlas i soud odvolací.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině obviněného, musí být především možná a uvěřitelná, což však ve vztahu k tak obsáhlému dokazování, jaké bylo provedeno v nyní posuzované věci, nelze v žádném případě tvrdit. Naopak, obviněným prezentovaná skutková verze, v rámci které „izoloval“ své jednání od provedených skutkových zjištění, je zjevně založena na prostém kličkování mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Je totiž krajně nepravděpodobné, aby obviněný nebyl obeznámen se skutečným obsahem pašovaného kontrabandu, když „svému člověku“ předával vozidlo, instrukce společně s mobilním telefonem, následně jeho cestu úzkostlivě sledoval, přičemž jej kontaktoval z několika telefonních čísel (resp. minimálně ze tří zakoupených SIM karet, kterak vyplynulo z protokolů o sledování obviněného), nehledě na to, že za dvojí výjezd jím zprostředkovaného kurýra inkasoval podvakrát nemalou částku ve výši 80.000 Kč. V dané souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný poté, co se v rámci druhého výjezdu dozvěděl o zadržení kurýra Z. B. Policií ČR, propadl panice (čemuž odpovídá vypjatý způsob, jakým komunikoval se svědkem v rámci zachycených odposlechů, nehledě na to, že po policejním výslechu po tomto svědkovi žádal písemné vyhotovení jeho výpovědi, a když se posléze seznámil s jejím obsahem, tak po něm požadoval zásadní změnu výpovědi ve svůj prospěch).

Jestliže dovolatel zpochybňuje množství přepravovaných omamných látek a dokonce i samotnou možnost, že by se do zadního nárazníku jediného kurýrního vozidla vešly balíky s metamfetaminem o objemu 29 kg, je třeba zdůraznit, že takové tvrzení již není v projednávaném případu nikterak klíčové, a to hned z několika důvodů. Předně deklarované množství přepravovaného pervitinu vyplynulo z odposlechu telekomunikačního provozu ze dne 7. 12. 2017 a rovněž z protokolu o sledování ze dne 8. 12. 2017, přičemž toto množství bylo zároveň potvrzeno svědeckou výpovědí (v původní věci odsouzeného) V. P. C. a zachycených odposlechů svědkyně L. T. H. (rovněž v původní věci, viz s. 49 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Především však není ze skutkových zjištění zjevné, že by došlo k jednorázové přepravě takového množství pervitinu. Jak uvedl krajský soud, tak z výpovědi V. P. C. toliko vyplynulo, že pervitin, který byl zajištěn Policií ČR dne 14. 12. 2017, byl totožný s pervitinem, který byl transportován v prvním případě, neboť šlo o omamnou látku