11 Tdo 952/2009 — Nejvyšší soud

11 Tdo 952/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 8. 2009 Spisová značka:11 Tdo 952/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.952.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3316/09 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 952/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání obviněné Bc. R. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2009, sp. zn. 8 To 222/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 97/2006, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29 T 97/2006, byla obviněná Bc. R. N. uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustila společně s obviněným P. V., a byl jí za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Stalo se tak na podkladě zjištění, že společně jako policejní inspektoři Služby kriminální policie a vyšetřování, služebně zařazení na Obvodním ředitelství Plodič České republiky v Praze 2, v úmyslu zvýšit objasněnost trestné činnosti, což má vliv na jejich pracovní hodnocení, v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v přesně nezjištěný den po smrti M. O., který zemřel dne 24. 2. 2001, vypracovali záznam o podání vysvětlení a zápis o prověrce výpovědi podezřelého, tyto doklady opatřili datem 14. 2. 2001 a padělanými podpisy zemřelého, a na základě těchto dokumentů, ve kterých se jmenovaný měl doznat ke spáchání třinácti případů krádeží vloupáním do osobních automobilů, ke kterým došlo v obvodu P. v době od 4. 1. do 7. 2. 2001, obžalovaná Bc. R. N. v uvedených 13 případech rozhodla dne 1. 11. 2001 ve smyslu § 159/2 tr. řádu s poukazem na ustanovení § 11/1e tr. řádu, o odložení těchto věcí, kde původně bylo vedeno řízení proti neznámým pachatelům. O odvolání obviněných rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 23. února 2009, sp. zn. 8 To 222/2008, tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Bc. R. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř. Obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, za který je nutno považovat Městský soud v Praze. Jeho nepříslušnost je přitom podle dovolatelky potřeba spatřovat v tom, že svým přístupem k projednání posuzované věci nesplňuje požadavky na nezávislou soudní instanci, nebot\' již při rozhodování o prvním odvolání státního zástupce zaujal názor o vině obviněné posuzovanými trestnými činy a věc pak opakovaně vracel soudu prvního stupně s pokyny, jakým způsobem má na základě provedených důkazů rozhodnout, a nerespektoval tak zásadu, že hodnocení důkazů vždy náleží tomu soudu, před kterým byly takové důkazy provedeny. Městský soud poté podle § 262 tr. ř. bez vážného důvodu odebral věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a přikázal ji jinému soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 10), čímž výrazně omezil právo dovolatelky na rovnost stran a na zákonného soudce. Důvodem tohoto postupu nebylo jen nerespektování právního názoru odvolacího soudu, ale především rozdílné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající rozdílný názor na rozhodnutí o vině obviněné. Podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu však není v souladu se zákonem, pokud odvolací soud nařídí, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu pouze proto, aby bylo dosaženo jiného způsobu rozhodnutí. Pochybnosti o dodržení zásady rovnosti stran měl v posuzovaném případě i Ústavní soud, který tento svůj názor vyslovil ke stížnosti obviněné v rozhodnutí ze dne 17. ledna 2007, byť podané ústavní stížnosti nevyhověl. Protože Městský soud v Praze v posuzované věci v podstatě vystupoval jako soud prvního stupně, tak o odvolání obviněné nemohl rozhodovat, ale její odvolání mělo být přezkoumáno Vrchním soudem v Praze jako soudem věcně příslušným. Pokud by městský soud provedl sám dokazování (tj. důkazy by provedl i zhodnotil), potom by dovolatelka měla možnost, aby její odvolání přezkoumal nezávislý soud, kterým by byl příslušný vrchní soud. Jelikož před rozhodnutím o zamítnutí řádného opravného prostředku ve věci několikrát rozhodoval věcně nepříslušný soud, tak podle názoru dovolatelky je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. Dovolatelka dále namítla, že napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její jednání nenaplňuje subjektivní stránku skutkových podstat trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. V případě prvního trestného činu soudy vycházely ze zjištění, že obvinění měli jednat za účelem zvýšení objasněnosti trestné činnosti, což má vliv na jejich pracovní ohodnocení. Tato zjištění jsou však v rozporu s ve věci provedenými důkazy (výpověďmi svědků H. a N.). Pokud jde o druhý z trestných činů, soudy nemohly dospět k závěru o podvodném jednání obviněných, když oba shodně uvedli, že zadrželi a následně předvedli osobu bez dokladů, která se prezentovala jako M. O. Tato osoba byla následně vyslechnuta a bylo s ní provedeno ztotožnění míst trestné činnosti, poté byla propuštěna. Při pokusu o její opětovné vyslechnutí pak bylo zjištěno, že osoba jménem M. O. zemřela. Z provedených důkazů přitom nijak nevyplývá, že by obvinění věděli, že vyslýchaná osoba není a ani nemůže být M. O., neboť tento je již mrtev. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí mu předcházející, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu nalézacímu, popř. Krajskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil tak, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. K dovolacím námitkám, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvedl, že k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku kteréhokoli obvodního soudu působícího v obvodu hlavního města Prahy je místně a věcně příslušný Městský soud v Praze, což jednoznačně vyplývá z ustanovení § 9 odst. 2 a § 29 písm. a) zákona Č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jakož i z ustanovení § 252, věty první, tr. ř. Proti rozhodnutí soudu (krajského, resp. městského v Praze), které bylo učiněno v řízení o odvolání, není další odvolání přípustné, a to bez ohledu na to, zda odvolací soud svými pokyny a závaznými názory ovlivnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a další odvolání není přípustné ani tehdy, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodne rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř. Trestní řád pak neumožňuje ani takový postup, kterým by krajský nebo jiný jemu na roveň postavený soud atrahoval věci, které spadají do příslušnosti okresních, resp. obvodních soudů, a pak ve věci sám rozhodoval jako soud prvního stupně. V posuzované věci obviněné tedy byl k rozhodování příslušný Městský soud v Praze a námitky, kterými se obviněná v podstatě snaží zpochybnit objektivitu rozhodování tohoto soudu, nejsou pro posouzení věcné příslušnosti relevantní. Námitkami ve vztahu k postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř., který přikázal věc jinému místně příslušnému soudu než byl ve věci původně rozhodující Obvodní soud pro Prahu 2, dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje otázku místní příslušnosti soudu, kterou však nelze namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Ani námitky, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplňují. Dovolatelka v podstatě toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obsaženými ve skutkové větě výroku o vině a prosazuje vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nelze mít za důvodně uplatněný, a to vzhledem k neopodstatněnosti námi