11 Tvo 9/2025 – Nejvyšší soud

11 Tvo 9/2025-2458 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 stížnost odsouzené L. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 81/2023, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzené L. K. zamítá. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze v rámci vykonávacího řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020 rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2024 svým usnesením pod č. j. 9 To 81/2023-2405 (dále též jen „napadené rozhodnutí“) tak, že pod bodem I. výroku citovaného usnesení zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost odsouzené L. K. (dále též jen „odsouzená“ nebo „stěžovatelka“) směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, jímž bylo rozhodnuto o přeměně peněžitého trestu, který byl odsouzené uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 9 To 70/2021, na trest odnětí svobody v trvání 1.000 dnů, pro jehož výkon byla odsouzená podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Pod bodem II. výroku napadeného rozhodnutí zároveň Vrchní soud v Praze rozhodl o žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu tak, že podle § 342a odst. 1 tr. ř. a contrario předmětnou žádost zamítl. 2. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 To 81/2023-2405, následně napadla stěžovatelka ve výroku pod bodem II. prostřednictvím svého obhájce blanketní stížností ze dne 31. 3. 2025, následně odůvodněnou písemným podáním ze dne 14. 5. 2023. 3. Odsouzená v úvodu odůvodnění své stížnosti namítá, že v jejím případě byly splněny zákonné podmínky pro upuštění od výkonu peněžitého trestu, a to zejména z důvodu jeho nedobytnosti, když tento stav trvá již od okamžiku samotného uložení trestu a odsouzená není dlouhodobě schopna peněžitý trest zaplatit v důsledku okolností na její vůli částečně nezávislých. Argumentaci Vrchního soudu v Praze považuje za nepřesvědčivou, účelovou a nepodloženou, pročež napadené rozhodnutí shledává za projev libovůle stížnostního soudu. Soudy se totiž podle stěžovatelky ve vykonávacím řízení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezabývaly jejími aktuálními majetkovými poměry nebo se jimi zabývaly nedostatečně a v důsledku toho byl podstatně navýšen jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, čímž došlo k odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu. 4. K danému následně stěžovatelka konkretizovala, že prokazatelně nevlastní žádný nemovitý majetek či motorové vozidlo, v době rozhodování stížnostního soudu procházela insolvenčním řízením a jejím jediným aktuálním příjmem je starobní důchod, který v roce 2021 činil částku 17.369 Kč (po exekučních srážkách 15.079 Kč), přičemž tento byl v následujících letech valorizován a v současné době činí částku 23.699 Kč (po exekuční srážce 18.757 Kč). Podle odsouzené tedy její příjmy nepostačují pro uhrazení uloženého peněžitého trestu či jeho části, a to i proto, že se stará o dospělého invalidního syna, přičemž její rodinní příslušníci a známí nemají zákonnou povinnost poskytnou jí finanční výpomoc. Její výdělkové možnosti byly na nulové úrovni, jelikož se až do 25. 11. 2024 nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkonem trestu odnětí svobody a insolvenčním řízením pak docházelo k eliminaci míry jejích procesních práv, resp. omezení jejích možností plnění finančních povinností. Zároveň podle odsouzené není relevantní poukaz vrchního soudu na průběh jejího insolvenčního řízení vycházející z nepravdivých a účelově interpretovaných zpráv insolvenční správkyně, která v insolvenčním řízení postupovala nezákonně a odsouzená ji nemohla hradit zálohu odměny a hotových výdajů v důsledku toho, že jí ze strany insolvenční správkyně nebyly sděleny platební údaje. Navíc odsouzená zdůrazňuje, že jí není známo ničeho, co by svědčilo o tom, že se soud pokusil realizovat výkon peněžitého trestu, což je proces, který zákon do určité míry prioritizuje před jeho přeměnou v trest odnětí svobody. Nadto podle stěžovatelky nebylo zjištěno, že by se zaplacení peněžitého trestu vyhýbala úmyslně a za tímto účelem se zbavovala majetku či činila jakékoli jiné kroky, jimiž by mařila výkon peněžitého trestu. 5. Stěžovatelka dále uvádí, že její majetkové poměry byly značně omezené již v odvolacím řízení, v němž poskytla prostřednictvím svého obhájce relevantní informace o svých poměrech a doložila je příslušnými listinami. Soudy tak měly dostatek podkladů ke zvážení vhodnosti uložení peněžitého trestu. Sama odsouzená pak podle svého tvrzení v době rozhodování o uložení peněžitého trestu nepředpokládala, že by se s jeho úhradou dostala do prodlení, nicméně její majetkové poměry se následně postupem doby zhoršovaly. S ohledem na výše uvedené je tedy z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle stěžovatelky patrné, že soudy obou nižších stupňů se řadou jejích skutkových tvrzení, důkazních návrhů a dalších podstatných okolností nezabývaly a tyto nehodnotily buď vůbec, nebo nedostatečně, a nemohly tak dojít, z hlediska úvahy o možném upuštění od výkonu peněžitého trestu, ke správnému rozhodnutí. 6. Závěrem tedy stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 9 To 81/2023-2405, ruší a její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu se vyhovuje, případně aby Nejvyšší soud věc po zrušení napadeného rozhodnutí vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkum napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze jsou v tomto směru splněny. Následně proto jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost stížností napadené části rozhodnutí (tj. výrok pod bodem II.), jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost odsouzené L. K. není důvodná. 8. Úvodem je namístě mimo rámec vypořádání stížnostních námitek odsouzené předeslat, že po přezkoumání připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o její žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu rozhodl Vrchní soud v Praze ve výroku pod bodem II. napadeného usnesení jako soud věcně nepříslušný. 9. Příslušnost k výkonu rozhodnutí souvisejících s výkonem trestů je totiž obecně upravena ustanovením § 315 tr. ř., podle jehož odstavce druhého rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Trestní řád k tomuto obecnému pravidlu dále stanoví řadu výjimek, avšak v § 342a tr. ř. ani v jiném zákonném ustanovení není zakotveno žádné speciální pravidlo pro určení příslušnosti soudu k rozhodnutí o upuštění od výkonu peněžitého trestu, pročež je ve vztahu k řešení této otázky nutné aplikovat výše citované pravidlo obecné (tj. § 315 odst. 2 tr. ř.). Stěžovatelka přitom byla v rámci nalézacího řízení (tedy v prvním stupni) odsouzena Městským soudem v Praze, načež Vrchní soud v Praze následně meritorně rozhodoval v řízení v druhém stupni jako soud odvolací. O žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu tak správně neměl rozhodnout Vrchní soud v Praze, k němuž odsouzená tuto svoji žádost podala spolu se svojí stížností směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 73 T 9/2020, nýbrž měla být (míněna je předmětná žádost odsouzené) vrchním soudem postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému k jejímu vyřízení. 10. K výše uvedené procesní vadě napadeného usnesení přitom Nejvyšší soud konstatuje, že se nejedná o vadu natolik závažného charakteru, která by sama o sobě vedla k nutnosti automatického zrušení výroku pod bodem II. napadeného usnesení. O žádosti odsouzené o upuštění od výkonu peněžitého trestu totiž rozhodl Vrchní soud v Praze jakožto soud, který je ve vztahu k Městskému soudu v Praze, tedy k soudu věcně příslušnému pro rozhodování o této žádosti, v postavení soudu vyššího stupně. Odsouzené zároveň nebyla v řízení před vrchním soudem upřena možnost v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu podat proti napadenému rozhodnutí stížnost (ve vztahu k dotčenému výroku pod bodem II.), čehož také řádně využila. V návaznosti na právě uvedené lze přitom analogicky poukázat na dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož rozhodnutí učiněné věcně nepříslušným soudem, který je ovšem soudem vyššího stupně ve vztahu k soudu věcně příslušnému, nepředstavuje závažnou vadu rozhodnutí naplňující citovaný či jakýkoliv jiný ze zákonných dovolacích důvodů. 11. K námitkám vzneseným odsouzenou v nyní posuzované stížnosti považuje Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu za nezbytné již na tomto místě zdůrazni