20 Cdo 1131/99 – Nejvyšší soud

20 Cdo 1131/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobců A/ Ing. J. K. a B/ Mgr. I. K., zastoupených advokátkou, proti žalované Ing. I. M., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců obce P., o zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 116/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.1.1999, č.j. 11 Co 637/98 - 73, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.1.1999, č.j. 11 Co 637/98 - 73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.5.1998, č.j. 24 C 116/97 - 54, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku po dobu, kdy nebude možné z důvodu oprav domu užívat byt č. 2, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím v přízemí domu čp. 1230, v P., Z. 185, zajistit žalobcům přiměřený náhradní byt. V rozhodném smyslu odvolací soud soudu prvního stupně v právních závěrech přisvědčil; občanský zákoník sice neukládá pronajímateli povinnost zajistit bytovou náhradu výslovně, z „celkového pojetí právní úpravy o bytových náhradách podle ustanovení § 712 a § 711 odst. 1 obč. zák., § 1 až § 5 zák. č. 102/1992 Sb.\" však plyne, že zásadně takovou povinnost má, a jen v případě, že ji není schopen splnit, může požádat o součinnost příslušnou obec. Stejně pronajímatel postupuje, uvedl odvolací soud, jestliže stavební úřad povolil odstranění nebo vyklizení stavby (§ 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., § 88 odst. 2 a § 96 odst. 4 stavebního zákona), v níž je byt umístěn. Bylo-li žalobcům uloženo vyklidit byt z důvodu nutných oprav domu čp. 1230, a uplynula-li doba, na kterou byl zajištěn nájem náhradního bytu obcí P., musí nastoupit povinnost žalované jako pronajímatele zajistit náhradu po dobu, než budou mít žalobci možnost užívat byt původní, k němuž jejich nájemní vztah trvá. Z toho, že zajištění náhrady stíhá pronajímatele, vychází podle odvolacího soudu i nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 114/94. Návrhu žalované, aby připustil dovolání (pro otázku, „zda lze pronajímateli uložit zajištění bytové náhrady pro nájemce, jemuž bylo stavebním úřadem nařízeno dočasné vyklizení bytu z důvodu havarijního stavu domu a jeho opravy\"), odvolací soud nevyhověl, maje za to, že rozhodnutím nebyla řešena otázka zásadního právního významu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jež považuje za přípustné (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); na rozdíl od odvolacího soudu je toho názoru, že otázka bytové náhrady v případě, že nájemní vztah trvá (pronajímatel nedal nájemcům výpověď, nýbrž povinnost byt vyklidit jim uložil stavební úřad), je otázkou spornou (a tím významnou), neboť platná právní úprava ji neřeší. Proti odvolacímu soudu dovolatelka staví argument, že předpisy, na které sám odkázal, vycházejí naopak z předpokladu, že pronajímatel možnost zajistit bytovou náhradu nemá, a proto mu umožňují obrátit se s žádostí o její zajištění na obec. Obec ji také poskytla, avšak nájemní smlouva ve prospěch žalobců byla uzavřena bez zřetele na rozsah a náročnost rekonstrukčních prací v domě, a bez toho, aby její obsah měla možnost ovlivnit. Ustanovením § 711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. podle dovolatelky argumentovat nelze (ať přímo či analogicky), neboť předpokládá určitou situaci při skončení nájemního vztahu, jež nenastala (výpověď dána nebyla). Ostatně i když taková výpověď dána je, soud uložit pronajímateli „přímo\" povinnost zajistit bytovou náhradu nemůže, a opak neplyne ani z nálezu Ústavního soudu, na který odkázal odvolací soud. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Oba soudy vycházely ze zjištění, že odbor územního rozvoje Obvodního úřadu v P. (jako příslušný stavební úřad) rozhodnutím ze dne 26.1.1994 nařídil, s odkazem na § 96 odst. 1 stavebního zákona, okamžité vyklizení bytu „uživatelky I. K.\" v domě č.p. 1230, v Z. ulici v P., a to „z bezpečnostních důvodů i z důvodů nutných stavebních prací\" (odvolávaje se na dřívější rozhodnutí ze dne 2.11.1992, jímž bylo vlastníkům domu nařízeno podle § 87 odst. 1 stavebního zákona provedení nezbytných úprav, spočívajících v kleštinovém a věncovém ztužení domu v úrovni stropu nad jeho suterénem), že poté, dne 29.6.1994, město P. jako pronajímatel a žalobci coby nájemci uzavřeli smlouvu o nájmu jiného bytu, v domě č.p. 984 v P., ulici V., a to na dobu určitou, a že rozsudkem Obvodního soudu ze dne 3.9.1996, č.j. 25 C 38/96 - 11, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z dne 22.5.1997, č.j. 29 Co 107/97 - 27, byla žalobcům uložena povinnost - z důvodu uplynutí doby nájmu - tento byt do jednoho roku od právní moci rozsudku (jež nastala dne 14.7.1997) vyklidit. Nájemní vztah žalobců k bytu v domě č.p. 1230 v Z. ulici v P. v době rozhodnutí odvolacího soudu trval. Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný. Ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 - připouští. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze. Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ přípustnost dovolání rovněž nevyplývá, jelikož napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn (ale potvrzen), a nezakládá ji ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, neboť není splněna podmínka, aby byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým (tento soud) rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším. Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení § 239 odst. 1., a proto zbývá posoudit přípustnost dovolání již toliko z hlediska ustanovení § 239 odst. 2, na něž se dovolatelka výslovně odvolala. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Proto způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné (navrhl-li však účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky konkretizoval, vychází se z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil). Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. zpochybnil-li v dovolání řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pojem „zásadního významu po právní stránce„ podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v