20 Cdo 1191/2000 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1191/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2001 Spisová značka:20 Cdo 1191/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1191.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 172/1990Sb. předpisu č. 232/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1191/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol V. proti žalované Tělovýchovné jednotě S. V. zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Cm 1/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2000, č.j. 11 Cmo 586/99 - 379, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2000, č.j. 11 Cmo 586/99 - 379, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.9.1999, č.j. 25 Cm 1/95 - 356, se ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o navrácení majetkových práv ohledně domu čp. 783 na stavební parcele č. 1023 v katastrálním území V., zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud - mimo jiné - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž zamítl žalobu, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k domu čp. 783 na stavební parcele č. 1023 v katastrálním území V. Za rozhodující pokládal posouzení, zda výsledkem stavebních prací, jež byly provedeny v prvé polovině 70. let, byla rekonstrukce této nemovitosti (jejímž vlastníkem byla ke dni 31.3.1948 Tělocvičná jednota Sokol ve V.), anebo zda jimi byla vytvořena již věc (nemovitost) nová. Stavební akci totiž stavební úřad (v rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 30.10.1972) nazval „rekonstrukcí a přístavbou havarované sokolovny čp. 783“, předmětem stavebního řízení byla mimo jiné „demolice havarované části tělocvičny“, a v popisu povolených prací byla zahrnuta i čtyřpodlažní přístavba „pravého křídla budovy“ (navazujícího na havárií nedotčenou restaurační a ubytovací část). Ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví, podaného J. N., pak plyne, že oproti původní tělocvičně z cihelného nosného zdiva je nově zbudovaná část odlišné konstrukce, převážně ocelové, a ze „staré“ části byla využita pouze původní vstupní část , jež tvoří „nepatrný zlomek“ nově postavené tělovýchovné části objektu. Při porovnání původní restaurační a ubytovací části (která zůstala zachována) s částí nově vybudovanou tak činí část původní 21% „celkového objemu“, a nová část tím nad ní „výrazně převažuje“ jak po stránce funkční tak konstrukční. Stavbu tedy lze charakterizovat, uzavřel odvolací soud, jiným dispozičním řešením prvního nadzemního podlaží, a jinými svislými i vodorovnými nosnými konstrukcemi, pročež lze souhlasit se soudem prvního stupně, že výsledkem rozsáhlých stavebních prací byla nová stavba, resp. nová věc „ve smyslu práva“, a na ni restituční nároky žalobkyně tudíž nedopadají. K posouzení otázky (zda přestavbou domu čp. 783 vznikla nová stavba) odvolací soud zvláštním výrokem proti svému rozsudku připustil dovolání. Ve včasném dovolání, směřujícím proti části rozsudku odvolacího soudu o navrácení majetkových práv k domu čp. 783, žalobkyně (pověřeným členem s právnickým vzděláním) namítla, že odvolací soud pominul resp. vadně aplikoval právní názory, ke kterým soudní praxe již dříve dospěla, jmenovitě ty, jež jsou vyjádřeny v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/93, v rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 1906/91/7. Dům čp. 783 k 31.3.1948 se sestával z restaurační a ubytovací části a části sloužící tělovýchově (sokolovny), jež po stránce stavebně technické tvořily jeden celek, a havárií v zimním období 1969/70 část restaurační a ubytovací nebyla nikterak postižena; havárií vynucené demoliční činnosti (předcházející následnému vybudování nové tělovýchovné části) tedy nemohly - ohledně celého domu - založit stav, „kdy již není patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“, a proto nelze ani usuzovat, že původní stavba zanikla. Závěr, že zachovaná část původní budovy čp. 783 tvoří 21% obestavěného prostoru celé budovy dovolatelka pokládá za „formalistickou hříčku“, neboť nic nevypovídá o stavební složitosti a materiální náročnosti původní části budovy, jež byla zachována. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem rozhodl (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť právě jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým zjištěním, jež jinak naplňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jsou pro tento dovolací přezkum bez významu, a dovolací soud se jimi zabývat nemůže. Poněvadž s výjimkou vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že „dům čp. 783“ nepodléhá režimu restitučního navrácení proto, že stavebními činnostmi v první polovině 70. let vznikla (oproti stavbě původní, existující ku dni 31.3.1948) věc nová. Právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkových zjištění hypotéze právní normy vyvodil nesprávné závěry). Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Ustanovení § 4 stanoví, že majetková práva v rozsahu podle § 1 se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody. Soudní praxe se sjednotila v závěru, že slovy „dle stavu ku dni 31.3.1948“ má ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 4 zákona č. 232/1991 Sb. na mysli stav majetkových práv, a nikoli fyzický stav věcí, jichž se tato práva týkají. Také Nejvyšší soud sdílí názor (a konstantně jej vyjadřuje), že výsledky následné (po 31.3.1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické (stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva. Platí, že restituční žalobu lze zamítnout jen tehdy, je-li možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní stavba jako věc „ve smyslu práva“ zanikla, a namísto ní později vznikla věc nová. V otázce vzniku stavby jako nemovité věci judikatura (zejména k zákonu č. 87/1991 Sb.) dovodila, že pro posouzení, kdy ke v zniku stavby d