20 Cdo 1578/2003 – Nejvyšší soud

20 Cdo 1578/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 72/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2003, č.j. 58 Co 71/2003-47, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2003, č.j. 58 Co 71/2003-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22.10.2002, č.j. 19 C 72/2002-27, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o vyloučení označené \"bytové jednotky\" z exekuce, nařízené ve prospěch žalovaného proti jejímu manželu S. K. Přisvědčil soudu prvního stupně, že \"vylučovací žaloba podle ustanovení § 267 odst. 2 o.s.ř.\" je nedůvodná proto, že v řízení bylo zjištěno, že vymáhaný závazek nevznikl manželu žalobkyně při používání majetku, který nepatřil do společného jmění manželů, a za správný měl i závěr, že \"předmětná bytová jednotka\", ačkoli nabyta za peněžní prostředky, jež získala žalobkyně darováním (od svého otce), je přesto součástí společného jmění žalobkyně a v exekuci povinného manžela. Soud prvního stupně, uvedl odvolací soud, \"správně poukázal na stávající judikaturu\" (R 49/2001 - viz dále), podle které, jestliže kupujícími byli oba manželé, je rozhodující jejich vůle nabýt věc do společného jmění, a nikoli zdroj, z něhož byla uhrazena kupní cena. Tato vůle se pak - podle jeho názoru - zjevuje \"v písemné a registrované kupní smlouvě, respektive v potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby dle § 31 zákona č. 26/2000 Sb.\"; v posuzovaném případě \"právě oním podpisem nabývací listiny manžel žalované nepochybně vyjádřil svou vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění\". Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání oponuje rozhodnutím soudů obou stupňů, jimž vytýká, že věc posoudily \"po právní stránce nesprávně\", a v rozporu s ústavními principy neprovedly některé jí navržené důkazy, ač byly \"zásadního významu\". Dovolatelka nesouhlasí s těmi právními názory, na jejichž základě i odvolací soud uzavřel, že dotčená bytová jednotka tvoří společné jmění s povinným manželem; oproti tomu zdůrazňuje význam okolnosti, že na její získání byly použity výlučně její prostředky, účast manžela v procesu nabytí této věci byla jen formální, a jeho vůle získat věc (též) pro sebe se odtud nepodává. Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekučního řádu), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Proto jsou zde bezcenné námitky proti skutkovým zjištěním, které dovolatelka učinila těžištěm podaného dovolání. Nejvyšší soud dovolání pokládá přesto za přípustné; podmínka, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je splněna tím, že posouzení dovoláním rovněž otevřené právní otázky - zda, resp. za jakých okolností, \"bytová jednotka\" tvoří v daných souvislostech společné jmění manželů - jak je podal odvolací soud, pokládá soud dovolací za nesprávné (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Právní posouzení věci (ve smyslu způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je nesprávné tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Použijí se tedy i ustanovení § 267 odst. 1, 2 o.s.ř., jež poskytují základnu pro tzv. excindační žaloby, jimiž se - podle části třetí občanského soudního řízení (v nalézacím řízení sporném) - lze domáhat vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce). Aby bylo podle § 267 odst. 2 o.s.ř. možno uvažovat o právu žalobkyně k věci (jež je předmětem exekuce proti manželu), které exekuci nepřipouští, je potřebné naplnit předpoklady zakotvené v tomto ustanovení pod písmeny a/ nebo b/; ty se však nepojí k \"majetku\" samotnému (tím je majetek, patřící do společného jmění manželů nebo který se ve smyslu § 262a odst. 1 o.s.ř, resp. § 42 odst. 1 exekučního řádu, za součást společného jmění manželů považuje), nýbrž se spojují se zvláštními okolnostmi, za kterých vymáhaný závazek vznikl. Jelikož žalobkyně netvrdila, že závazek jejího manžela vznikl při používání majetku, který nepatřil do společného jmění ať již z hlediska § 267 odst. 2 písm. a/ nebo podle § 267 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., je sice závěr odvolacího soudu, že jí uplatněný nárok o ustanovení § 267 odst. 2 o.s.ř. opřít nelze, v obecné rovině správný, avšak v dané věci nepřípadný; žalobkyně se totiž vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nároku, jenž by odtud vycházel, nedomáhala. Žalobkyně (ostatně) nepožadovala, aby byla z exekuce vyloučena \"společná\" věc, tj. věc patřící do společného jmění, resp. věc, jež se za takovou považuje (viz uvozující část § 267 odst. 2 o.s.ř., resp. slova \"byl-li …postižen majetek, patřící…\"), nýbrž žádala, aby bylo takto naloženo s věcí, o níž tvrdila, že je jejím individuálním vlastnictvím, k níž právo společného jmění (zejména původem prostředků použitých k jejímu nabytí) nikdy nevzniklo. Žalobkyně se tedy - hodnoceno objektivně - nedovolávala § 267 odst. 2 o.s.ř., nýbrž ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. Právo k majetku, které nepřipouští podle § 267 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí (exekuci) proti povinnému, je - mimo jiné - vlastnické právo třetí osoby k věci, jež má být exekucí postižena, a to platí i o (individuálním) vlastnictví té třetí osoby, jíž je manžel povinného. Vybočení ze zásady, že exekučně lze postihnout výlučně majetek povinného, je přípustné jen ve vztahu k majetku s povinným společnému, a to s jeho manželem, vychází-li ze společného jmění manželů (§ 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák., § 262a odst. 1 o.s.ř.); individuální majetek manžela povinného je však nedotknutelný jako každé jiné osoby od povinného odlišné. Aniž by tomu soudy obou stupňů věnovaly významnější pozornost, lze vycházet z toho, že věc, která má být podle žaloby vyloučena z exekuce (má-li jí být konkrétně určená \"bytová jednotka\"), je věc ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 obč. zák., ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, resp. ustanovení § 2 písm. h/, § 3, § 5, § 6, 20, § 30 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze dovodit, že tato věc byla nabyta v rámci režimu dražby dobrovolné, upravené v části druhé zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona č. 26/2000 Sb.); nebylo však již zjištěno, kdy se tak stalo (srov. § 30 odst. 1 zákona), a jistoty především není o tom, kdo byl účastníkem dražby, resp. vydražitelem (§ 2 písm. c/, k/, § 23 odst. 9, 10, § 27 odst. 2 písm. f/, § 30 odst. 1). Soudy se spokojily s potvrzením o nabytí vlast