20 Cdo 1668/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1668/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2005 Spisová značka:20 Cdo 1668/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1668.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1668/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a. s., proti povinnému K. C., pro částku 9.929,10 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 E 685/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2004, č. j. 10 Co 1538/2003-72, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2004, č. j. 10 Co 1538/2003-72, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2003, č. j. 90 E 685/2000-30, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud zastavil nařízený výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu (jež nabylo právní moci 24. 6. 1999 a stalo se vykonatelným 10. 7. 1999), kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit dlužné telekomunikační úhrady v celkové výši 9.929,10 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zejména uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí je věcně správné, neboť rozhodnutí orgánu státní správy lze vykonat nejpozději do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti a ta v souzené věci již uplynula. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na to, že soudní praxe při posuzování rozhodné právní otázky není jednotná. Tím, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, jež se spravuje obchodním hmotným právem, včetně jeho úpravy promlčení (§ 387 až 408 obch. zák.), nemůže podle názoru dovolatelky - v řízení o soudní výkon rozhodnutí - být aplikován § 71 odst. 3 správního řádu, jak uvažovaly soudy obou instancí; účel tohoto ustanovení - uvádí se v dovolání - je totiž naplněn již samotnou použitelností institutu promlčení. Jinak by ostatně oprávněný nemohl vymoci své právo, ačkoli není ani promlčeným, resp. ani nezaniklo, neboť z § 71 odst. 3 správního řádu plyne jen to, že správní rozhodnutí po uplynutí stanovené doby nemůže být podkladem nuceného výkonu. Kritice právního názoru odvolacího soudu napomáhá podle dovolatelky i to, že v důsledku úpravy obsažené v části páté občanského soudního řádu by „nepochybně mohlo dojít k situaci, že správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo by bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, zatímco zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním zákoníku“. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně. Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Dovoláním je otevřena otázka, v jaké lhůtě lze v soudním řízení vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení, resp. zda se i v případech, kdy vykonávané správní rozhodnutí bylo vydáno ve věci povahy soukromoprávní (o nárocích soukromého, tj. občanského nebo obchodního práva), uplatní ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, anebo (naopak) až důsledky soukromoprávního institutu promlčení. Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) tuto otázku – v mnoha vydaných rozhodnutích – posuzoval ve shodě s právním názorem, který v dané věci vyjádřil odvolací soud, a v důsledku toho, pokládaje soudní praxi za usměrněnou a konstantní, dovolání oprávněné (směřující tím proti rozhodnutí, jež zásadní právní význam nemá) jakožto nepřípustná vícekrát odmítl (§ 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), vycházeje - především - z následujících úvah. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 30.6.2000), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (podle poznámky pod čarou je tímto předpisem zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Podobně stanovilo ustanovení § 102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu. Vykonávané rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu je rozhodnutím předjímaným prve uvedeným předpisem, a bylo vydáno - podle něho - k tomu oprávněným orgánem. Jakožto správní rozhodnutí je způsobilým titulem nejen pro výkon rozhodnutí podle § 71 a násl. zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“), nýbrž i titulem soudního výkonu rozhodnutí podle § 274 písm. f/ o.s.ř. Podle § 71 odst. 3 správního řádu lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Že je toto ustanovení použitelné i v řízení o výkon rozhodnutí podle § 251 a násl. o.s.ř., bylo považováno za součást konstantní soudní praxe nejméně od publikace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72 (pod č. 19/1973) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde byl vyjádřen právní názor, že rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. Shodně se podává z rozhodnutí dalších, jmenovitě z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30.11.1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněného pod č. 6/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i mnoha rozhodnutí nedávných, resp. současných (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, a usnesení z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněné pod č. 11/2000 tamtéž). V odůvodnění usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněného pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „důsledkem uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně, nebo soudem odvolacím) je … rozhodnutí, jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo rozhodnutí, jímž se (již nařízený) výkon zastavuje (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)“. Uvedená doba stanovená k výkonu správního rozhodnutí je dobou, během níž musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skon