20 Cdo 1722/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1722/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2011 Spisová značka:20 Cdo 1722/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1722.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Platební rozkaz Výkon rozhodnutí Výkon rozhodnutí cizozemského soudu Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. § 68a odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 68c odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 254 odst. 5 o. s. ř. § 212a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:14. 11. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1722/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného: A. K., insolvenční správce společnosti Alusett-System GmbH, se sídlem München, Promenadeplatz 9, Spolková republika Německo, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti povinnému GIGA - Line s.r.o., se sídlem v Praze 3, Květinková 2592/12a, identifikační číslo osoby 496 79 481, zastoupenému JUDr. Annou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Křivoklátská 258, pro 6.081,08 EUR s příslušenstvím a pro 2.094,71 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 34 E 1464/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 18 Co 477/2009 - 98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.471,25 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 9. 3. 2009, č. j. 34 E 1464/2008 - 20, prohlásil rozsudek pro zmeškání Zemského soudu München I ze dne 2. ledna 2008, sp. zn. 15 O 8488/07, a usnesení o stanovení výše nákladů Zemského soudu München I ze dne 8. února 2008, sp. zn. 15 O 8488/07, vykonatelnými na území České republiky (výroky I. a II.); současně nařídil podle citovaného rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6.081,08 EUR s úrokem ve výši 6,17 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 19. 7. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 6,37 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 31. 12. 2005 do 30. 6. 2006, ve výši 6,95 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 7,7 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 8,19 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 8,32 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 8,19 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2008 do 6. 11. 2008 a dále od 7. 11.2008 do zaplacení ve výši rovnající se základní úrokové sazbě (Basiszinssatz) zveřejněné Německou spolkovou bankou (Deutsche Bundesbank) a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o pět procentních bodů ročně z částky 6.081,08 EUR, a podle citovaného usnesení k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 2.094,71 EUR s úrokem ve výši 8,32 % p.a. z částky 2.094,71 EUR od 6. 2. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 8,19 % p.a. z částky 2.094,71 EUR od 1. 7. 2008 do 6. 11. 2008 a dále od 7. 11. 2008 do zaplacení ve výši rovnající se základní úrokové sazbě (Basiszinssatz) zveřejněné Německou spolkovou bankou (Deutsche Bundesbank) a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o pět procentních bodů ročně z částky 2.094,71 EUR, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (výrok III.). Výrokem IV. uložil povinnému povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 20.025,- Kč s tím, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na vymožení těchto nákladů výkonu rozhodnutí, a výrokem V. mu zakázal, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel při provedení výkonu rozhodnutí podle tohoto usnesení sepíše, přičemž sepsané věci budou prodány (zpeněženy) po právní moci tohoto usnesení . Soud prvního stupně shledal za splněné podmínky stanovené v článku 32, článku 41 a článku 53 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“ či „nařízení“), neboť exekuční tituly byly ve smyslu článku 32 tohoto nařízení vydány v členském státě Evropské unie poté, co nařízení vstoupilo v platnost, a poté, kdy se Česká republika stala členským státem Evropské unie, přičemž oprávněný osvědčeními ze dne 24. 8. 2008 podle článku 54 a článku 58 nařízení (vydanými podle přílohy V. nařízení) prokázal, že exekuční tituly jsou vykonatelné na území státu, ve kterém byly vydány. Zároveň soud podle § 68c odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a podle § 323 a následujících občanského soudního řádu nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k vymožení pohledávky oprávněného, jejího příslušenství a nákladů výkonu rozhodnutí. Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21.115,- Kč s tím, že nařízený výkon se vztahuje i na vymožení těchto nákladů. V odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu České republiky č. 709/05 uvedl, že odvolací soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti je povinen zkoumat existenci důvodů, pro něž rozhodnutí cizího soudu nelze uznat, tuto povinnost ovšem nemá ex officio, ale toliko na základě námitek vznesených účastníkem řízení, který je mohl poprvé uplatnit právě až v opravném prostředku, a že v řízení před českými soudy nelze přezkoumávat rozhodnutí německého soudu vydané v nalézacím řízení. Nelze však rezignovat na posouzení důvodu odepření uznání, pokud odvolatel na tyto důvody v odvolání poukazuje. Případ, kdy rozhodnutí nelze uznat, upravuje mimo jiné článek 34 odstavec 2 Nařízení Brusel I, kde se za důvod pro neuznání rozhodnutí uvádí nedoručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti žalovanému v dostatečném předstihu a takovým způsobem, aby se mohl bránit, ledaže nepoužil opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost. Následkem existence těchto procesních vad, které nebyly odstraněny ani v opravném řízení, je zamítnutí exekuce jako celku. Přestože v dané věci povinný v odvolání tvrdil, že návrh na vydání platebního rozkazu (návrh na zahájení řízení) a „další podklady k předmětnému sporu“ mu byly doručovány na neexistující adresu a že v důsledku této procesní vady se nemohl řádně bránit, protože mu „podklady“ byly doručovány opožděně, a tato skutečnost způsobila, že soud vydal rozsudek pro zmeškání, neboť podle právní úpravy ve Spolkové republice Německo je doručeno též uložením u pošty, „nepřišel“ v odvolání s tvrzením, zda k odstranění této procesní vady využil opravný prostředek. Správnost postupu německého soudu tak odvolací soud není oprávněn přezkoumávat a důvod k odepření uznání podle článku 34 odstavec 2 Nařízení Brusel I není proto dán. Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, zejména z nesprávného posouzení v doručování listin“. Podle jeho názoru má doručování listin v daném případě zásadní význam, protože rozsudek Zemského soudu v Mnichově I ani žaloba mu nebyly nikdy doručeny, jelikož na adrese, kam mu byly zasílány písemnosti, neměl sídlo, a byly též na nesprávné poště uloženy, proto se nemohl účinně bránit, a rozsudek pro zmeškání tak neměl být vydán ani na něm neměla být vyznačena právní moc. Dále uvedl, že se bránil ve vazbě na materiály, které mu byly prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 zaslány, přičemž „posledním dopisem ze dne 14. 1. 2008 vysvětloval opakovaně soudu, že zaplatil; k tomuto datu ovšem nevěděl, že již byl vydán rozsudek pro zmeškání“. V této souvislosti poukazuje též na to, že německý soud se nezabýval vadami v doručování, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2, prostřednictvím kterého mu „zpočátku bylo doručováno“; následně pak povinný podrobně (avšak nesrozumitelně) popsal jím tvrzená pochybení při doručování písemností. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu, a opak dovozuje z toho, že svůj závazek splnil před vydáním platebního rozkazu, o čemž předložil důkazy, ovšem odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval; zákonné podmínky pro nařízení exekuce tak nebyly splněn