20 Cdo 1743/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1743/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 7. 2021 Spisová značka:20 Cdo 1743/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1743.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Výživné Dotčené předpisy:§ 2 písm. t) předpisu č. 292/2013Sb. § 466 písm. c) předpisu č. 292/2013Sb. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2623/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1743/2021-150 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné V. O., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy č. 177, proti povinnému T. O., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická č. 306/9, pro dlužné výživné a běžné výživné, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 2469/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2021, č. j. 35 Co 311/2020-114, t a k t o: Dovolání povinného se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. srpna 2020, č. j. 148 EXE 2469/2019-91, zastavil exekuci co do částky 4 000 Kč a ve zbylém rozsahu zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením Obvodní soud pro Prahu 7 dne 30. října 2019, č. j. 148 EXE 2469/2019-14, pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, k vymožení pohledávky oprávněné na základě vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 25 Co 37/2016-942 (dále též jen „exekuční titul“). Exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky, kterou je nezaplacené výživné za období od 1. května 2017 do 30. září 2019 v částce 130 500 Kč a dále běžné výživné od 1. října 2019 ve výši 6 500 Kč, náklady oprávněné a náklady exekuce. Povinný se domáhal zastavení exekuce z důvodu 1) promlčení pohledávky, 2) neplatnosti exekučního titulu, neoprávněnosti stanovené výše jistiny dluhu a odměny exekutora, 3) nesprávného úředního postupu exekučního úřadu, 4) porušení základních práv a svobod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný uhradil po zahájení exekučního řízení částku na výživném ve výši 4 000 Kč a to ještě před doručením Výzvy k dobrovolnému plnění a Oznámení o zahájení exekuce. V tomto rozsahu soud exekuci zastavil, neboť uvedené plnění povinného považoval za dobrovolnou úhradu exekuce. Další námitky povinného shledal soud jako zcela nedůvodné. Uvedl, že žádná ze splátek, které jsou touto exekucí vymáhány, není promlčena. Z exekučního titulu je zřejmé, na jakou částku je exekuce vedena, když z exekučního návrhu jednoznačně vyplývá, že exekuční řízení je vedeno pro částku 130 500 Kč na dlužném výživném a dále pro běžné výživné od 1. října 2019 ve výši 6 500 Kč měsíčně, kdy běžné výživné je splatné vždy 15. dne měsíce předem. Soud rovněž dovodil, že postup soudního exekutora při doručování exekučního příkazu ani pochybení v textu exekučního příkazu nejsou zákonným důvodem pro zastavení exekuce a povinnému nebylo znemožněno využít zákonné právo na podání opravných prostředků, neboť proti exekučnímu příkazu opravný prostředek není přípustný. Jde-li o námitku povinného, že exekuční titul nemůže být od nabytí zletilosti oprávněné titulem pro přiznání výživného, protože byl vynesen jako výsledek nesporného řízení vedeného podle zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. ř. s.“), soud se s uvedeným názorem neztotožnil, neboť z právních předpisů i ustálené judikatury vyplývá, že vyživovací povinnost povinného k oprávněné bude trvat až do doby, dokud nebude oprávněná schopna sama se živit (resp. neskončí přípravu na budoucí povolání). Vyživovací povinnost totiž není omezena pouze do nabytí zletilosti oprávněnou a na platnost a vykonatelnost exekučního titulu nemá žádný vliv. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2021, č. j. 35 Co 311/2020-114, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a neshledal tak odvolání povinného důvodným. Uvedl, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je vázána na dobu, po kterou se děti nejsou schopny samy živit, přičemž rozhodnutí o úpravě výživného pro nezletilé dítě nepozbývá účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte. V této souvislosti odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2018, II. ÚS 50/18, ze kterého vyplývá, že v řízení podle z. ř. s. může být rozhodováno o výživném za dobu nezletilosti dítěte bez ohledu na skutečnost, zda dítě mezitím nabylo zletilosti. Exekuční titul v projednávané věci proto nepozbyl své účinnosti ani vykonatelnosti v souvislosti se zletilostí oprávněné, je nadále závazný pro účastníky řízení a všechny orgány a soud je jím v exekučním řízení vázán, a to bez ohledu na skutečnost, že byl vydán v tzv. nesporném řízení. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě vzešlé z nesporného řízení podle zákona 292/2013 Sb. může být po 1. lednu 2014 titulem pro přiznání výživného mezi zletilými osobami. Dle dovolatele je z definice ustanovení § 2 písm. t) z. ř. s. ve spojení s § 466 písm. c) z. ř. s. zřejmé, že výživné pro nezletilé dítě lze přiznat na základě řízení nesporného, zatímco výživné mezi zletilými osobami lze přiznat toliko na základě řízení sporného, zahájeného na návrh. Dovolatel je přesvědčen, že nabytím zletilosti dítěte již nelze na základě dříve vydaného rozsudku výživné přiznat a vymáhat, exekuce by tak měla být zastavena. Odvolací soud nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. I. ÚS 564/07, a rovněž se odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2018, II. ÚS 50/18, a ze dne 23. ledna 2018, II. ÚS 438/17, ze kterých vyplývá, že v režimu z. ř. s. je rozhodováno toliko o výživném za dobu nezletilosti dítěte a že výživné po dosažení zletilosti je vždy spojeno s procesním návrhem. Dovolatel dále namítal, že jeho povinnost hradit výživné byla prekludována, neboť dovršením zletilosti oprávněné se její matka stala rovněž osobou povinnou, a proto by jí taktéž měla být určena vyživovací povinnost vůči oprávněné. Závěrem dovolatel uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a rovnost před zákonem, a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je přípustné, protože Nejvyšší soud dosud neřešil právní otázku, zda lze v exekučním řízení vymáhat výživné pro zletilého oprávněného na základě exekučního titulu, kterým bylo stanoveno výživné v řízení podle z. ř. s. před tím, než oprávněný dosáhl zletilosti. Dovolání však není opodstatněné. Nejvyšší soud předně uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011, uvedl, že trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem se váže na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit, tudíž rozhodnutí (popřípadě dohody) o úpravě výživného pro nezletilé dítě účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte nepozbývají. Rovněž v usnesení ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 683/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že dosažením zletilosti oprávněného účinnost exekučního titulu nezanikla a povinností povinného rodiče je plnit vyživovací povinnost přímo k rukám zletilého dítěte. Dovolací soud má za to, že výše uvedené závěry, přijaté za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o rodině“), jsou platné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. z.