20 Cdo 2111/2012 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2111/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2012 Spisová značka:20 Cdo 2111/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2111.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Žaloba vylučovací (excindační) Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. § 44 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. § 47 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2111/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně J. Ž., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, proti žalovaným 1) CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, a 2) Finančnímu úřadu v Litoměřicích, se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 2000, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 156/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2011, č. j. 10 Co 186/2008 - 166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 55. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 10 Co 186/2008 - 166, poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 6. 6. 2008, č. j. 10 Co 186/2008 - 107, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j. 20 Cdo 4342/2008 - 153, potvrdil rozsudek ze dne 7. 1. 2008, č. j. 7 C 156/2006 - 81, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, „aby z exekuce na majetek povinné V. Ž. (nařízené usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005 pod č. j. Nc 6147/2005 - 52, a exekučním příkazem Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 8. 2005, č. j. 84921/05/196940/6321), byly vyloučeny polovina budovy čp. 1815 na parcele č. 1559 a polovina pozemků parc. číslo 1559/3 a parc. č. 4114/23 v katastrálním území Roudnice nad Labem (dále také jen „předmětné nemovitosti“)“, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na majetek povinné V. Ž. (matky žalobkyně) byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005, č. j. Nc 6147/2005 - 52, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Robert Pazák, který vydal ve věci exekuční příkaz dne 13. 12. 2005, č. j. 59 EX 899/05 - 5, postihující jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, a dále byla nařízena exekuce na tentýž majetek exekučním příkazem druhého žalovaného ze dne 31. 8. 2005, přičemž v té době byly nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalobkyně a její matky, každé ohledně jedné ideální poloviny. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu, ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. N 342/93, Nz 339/93, darovala V. Ž. ideální polovinu nemovitostí tehdy nezletilé žalobkyni, kterou v řízení před soudem zastupovala jako opatrovnice její babička J. Z., přičemž tento právní úkon byl schválen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 9. 1993, č. j. P 467/86 - 66, avšak v důsledku opomenutí nebyla darovací smlouva předložena k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, že v dědickém řízení po zesnulém otci nabyla žalobkyně ideální polovinu předmětných nemovitostí (usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. D 1670/1996) a že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. května 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, (pravomocným dne 11. 7. 2007), byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou V. Ž. (povinnou), kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označených nemovitostí (jako celku), a takto byla zapsána do katastru nemovitostí. Odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně nenabyla spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993, protože nedošlo ke vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák. a § 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.), jak tvrdila, neboť před uplynutím desetileté vydržecí doby ztratila dobrou víru, a ani je nenabyla na základě soudem schváleného smíru, neboť výrok tohoto rozhodnutí je podle § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný pouze pro účastníky řízení; z toho vyplývá, že žalovaní mohou uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo rozhodnuto v jiném řízení, a že soud nemůže vůči žalovaným vycházet ze závěru, že již o nich bylo pravomocně rozhodnuto. Dále odvolací soud dovodil, že právní úkon matky žalobkyně, který učinila po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů, je absolutně neplatným právním úkonem, který odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.), na čemž nic nemění skutečnost, že soudem byl schválen smír (§ 99 odst. 1 o. s. ř.). Uzavřel, že spoluvlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí, které by nepřipouštělo nařízení exekuce podle § 267 odst. 1 o. s. ř., žalobkyni nesvědčí. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „zda je přípustné, aby soud v řízení o vyloučení věci z exekuce nebyl vázán podle § 159a odst. 4 o. s. ř. předchozím pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnictví mezi povinným a třetí osobou a zda je přípustné z hlediska § 159a odst. 5 o. s. ř. (a též z hlediska § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) posoudit protichůdně otázku pravomocně určeného vlastnického práva mezi týmiž osobami“, a 2) „zda v daném případě bylo povinností soudu zajistit ochranu vlastnického práva žalobkyně za použití § 3 odst. 1 obč. zák.“. Dovolatelka má za to, že názor dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku není zcela správný a že jej nelze aplikovat na zjištěný skutkový stav. Namítá, že rozsah závaznosti soudem schváleného smíru spočívá výlučně v „určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi žalobkyní a její matkou“, takže žalovaní neuplatňují „svá práva“ k témuž předmětu, nýbrž popírají pravomocně určené „vlastnické právo mezi týmiž osobami v jiném řízení“, resp. se domáhají „protichůdně existence vlastnického práva jiné osoby, než jak bylo o něm rozhodnuto (za účasti této osoby) v jiném řízení“. Dovozuje, že žalovaní se nemohou úspěšně domáhat „určení změny vlastníka“, a to ani formou předběžné otázky tak, že za vlastníka nemovitostí bude považována povinná V. Ž., neboť toto posouzení znamená faktické popření dovolatelčina vlastnického práva, deklarovaného pravomocným rozhodnutím soudu, a v tomto smyslu již nejde o „uplatnění práv“. Zdůrazňuje rovněž, že je obecně nepřípustné, aby nemovitost měla dva výlučné vlastníky, a nesouhlasí ani s názorem, že po nařízení exekuce na majetek její matky převedla na sebe (uzavřením smíru) předmětné nemovitosti a že porušila § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., neboť soudní smír má pouze deklaratorní povahu, a následný zápis do katastru nemovitostí byl podle § 7 zákona č. 256/1992 Sb. proveden záznamem, který na rozdíl od vkladu nemá konstitutivní účinky. Poukazuje též na okolnost, že darovací smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena ještě v době, kdy exekučně vymáhaná pohledávka neexistovala, takže povinná nezcizovala majetek v úmyslu zkrátit budoucí pohledávku věřitele, ale uzavření darovací smlouvy bylo součástí dohody o vypořádání společného jmění (BSM) rodičů žalobkyně. Skutečnost, že na majetek její matky byl v roce 1997 prohlášen konkurs a že po jeho zrušení byla nařízena exekuce, zabránila žalobkyni napravit pochybení při vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jiným způsobem než podáním žaloby na určení vlastnictví. Z tohoto pohledu se jeví zpeněžení nemovitostí užívaných výlučně dovolatelkou v rámci exekuce nařízené na majetek její matky