20 Cdo 220/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 220/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2020 Spisová značka:20 Cdo 220/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.220.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Exekuce Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 105 odst. 1 předpisu č. 500/2014Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 220/2020-262 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Městského úřadu v Táboře, se sídlem v Táboře, Žižkovo nám. 2, identifikační číslo osoby 00253014, proti povinným 1) J. K., narozenému dne XY, 2) L. K., narozené dne XY, a 3) J. K., narozenému dne XY, všem bytem XY, povinným 2) a 3) zastoupeným obecným zmocněncem - povinným 1) - J. K., pro nepeněžité plnění provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 1186/2016, o dovolání všech povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2019, č. j. 24 Co 1629/2018-100, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 48 EXE 1186/2016-58, zamítl návrh všech povinných na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor, pod sp. zn. 152 EX 93/16, podle rozhodnutí Městského úřadu v Táboře, stavebního úřadu, ze dne 20. 6. 2014, č. j. METAB 26169/2014/SÚ/nsva (dále jen „exekuční titul“) za účelem uspokojení práva na nepeněžité plnění, a to provedením v exekučním titulu specifikovaných udržovacích prací na opěrné zdi v ulici XY na pozemku parc. XY v katastrálním území XY. Soud prvního stupně důvod pro povinnými navrhované zastavení exekuce nenalezl, neboť námitkami v exekučním řízení nelze zpochybnit „vlastní závěry správního orgánu“, který vydal řádný exekuční titul (§ 40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řád“). Rovněž námitky procesního rázu měli povinní uplatnit v předchozím správním řízení. 2/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. ledna 2019, č. j. 24 Co 1629/2018-100, k odvolání všech povinných usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k povinným 1) a 2) potvrdil (výrok I.), ve vztahu k povinnému 3) usnesení změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně ohledně povinných 1) a 2) aproboval a zdůraznil, že aktivní legitimace Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu, vyplývá z ustanovení § 105 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2014 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. řád“), neboť se jedná o orgán, který exekuční titul vydal v prvním stupni a jehož pravomoc byla vyřešena v předcházejícím (správním) řízení (s odkazem na § 15 odst. 3 a § 139 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů - dále „stavební zákon“). Odvolací soud rovněž připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, podle něhož je - v souladu s § 105 odst. 1 písm. b) spr. řádu - aktivní legitimace dána i osobě oprávněné z exekučního titulu, tj. obci, kterou je v tomto případě město XY. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uznal námitku povinného 3), který již od listopadu 2015 (tj. po vydání exekučního titulu) není spoluvlastníkem nemovitých věcí, jichž se vymáhané práce a výkony týkají, takže je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 3/ Usnesení odvolacího soudu napadli všichni povinní dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 „o. s. ř.“ vymezili tak, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4450/2018. Oprávněný - Městský úřad v Táboře, stavební úřad – podle názoru dovolatelů nedisponuje právní subjektivitou, neboť k podání předmětného návrhu na nařízení exekuce je aktivně legitimována pouze obec - město XY. Exekuce je vedena nezákonným způsobem, a to i vzhledem k tomu, že se soudy nezabývaly tím, zda je v „zákonném rozsahu“, zda je „přiměřená“, zda není „prima facie šikanózní“, zda řízení netrvá dlouho a nevěnovaly pozornost otázce náhrady nákladů řízení. Správní orgány města XY nedodržely zákonný postup podle § 103 až § 129 spr. řádu, a to se zřetelem ke specifikům exekuce správního rozhodnutí, konkrétně k povaze vymáhané povinnosti (zde na nepeněžité plnění), k náležitostem výroku správního rozhodnutí, jakož i k vykonatelnosti a proveditelnosti exekuce. Zohledněn nebyl ani režim veřejného prostranství a jeho veřejnoprávní regulace (včetně práva povinných jakožto vlastníků na vydání bezdůvodného obohacení). Dovolatelé navrhli zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také z důvodu věcné nepříslušnosti stavebního úřadu podle § 13 stavebního zákona, jestliže správní orgán „musel vědět, že postupuje v rozporu“ s § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), který určuje, že věcně příslušným správním úřadem je silniční správní úřad [s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545)]. Nelze připustit vedení exekuce k vymožení pohledávky z exekučního titulu, který si oprávněný Městský úřad v Táboře, stavební úřad, „sám vědomě protizákonně vydal“. Na základě toho povinní dovodili porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 (dále ve spojení s články 38 odst. 2 a 11 odst. 4) Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a zároveň usnesení soudu prvního stupně zrušil „v plném rozsahu pro nezákonnost“. 4/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (viz především § 237 o. s. ř.). 5/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 6/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 7/ Podle § 105 odst. 1 spr. řádu exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje a) správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo b) osoba oprávněná z exekučního titulu. 8/ V otázce povinnými zvoleného hlediska přípustnosti dovolání, tj. zda usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející usnesení soudu pr