20 Cdo 2218/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2218/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2020 Spisová značka:20 Cdo 2218/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2218.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 15 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 5. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1362/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2218/2019-369 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému J. L., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 112/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 29 Co 94/2018-270, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Miroslava Synka. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 30 C 112/2015-192, zamítl žalobu o zrušení a nahrazení pravomocného rozhodnutí prezidia Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 1. 2015, č. j. SPR 100/14-18, rozhodnutím soudu (k tomu rovněž srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 30. 6. 2014, č. j. Konf 16/2014-7). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce 45 254 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím prezidia Exekutorské komory České republiky ze dne 23. 1. 2015, č. j. SPR 100/14-18, byl žalobci stanoven podíl ve výši 10 % na odměně žalovaného J. L. Ten byl jmenován soudním exekutorem (dále též jen „exekutor“) do uvolněného Exekutorského úřadu XY po odvolaném R. V. – žalobci, a to dne 20. 2. 2014. V. byl odvolán z funkce exekutora Exekutorského úřadu XY 4 ke dni 23. 2. 2011 (rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 27. 10. 2010, č. j. 269/2008-OJ-SO/31, ve spojení s rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011, č. j. 9/11-L-SP/2). Žalovaný zahájil svoji činnost dne 15. 5. 2014. Protože mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k dohodě ohledně odměny exekutora, prezidium Exekutorské komory České republiky usnesením ze dne 23. 1. 2015 stanovilo žalobci podíl ve výši 10 % na odměně žalovaného, a to s účinností ode dne jmenování žalovaného exekutorem, tj. od 21. 2. 2014. Obvodní soud dále ve věci vyslechl jako svědky K. M., J. V., J. F., A. T., J. T. a B. Š. Provedl důkaz i listinami ze spisů uvedených v rozhodnutí a poté uzavřel, že Exekutorská komora České republiky (dále též jen „Exekutorská komora“) nepochybila, stanovila-li podíl žalobce ve výši 10 %. Žalobce nesplnil povinnosti stanovené mu v § 15 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť žalovanému nepředal exekuční spisy, plnění vymožená v exekuci, zajištěné věci, exekutorské úschovy a registry. Podle názoru soudu prezidium dostatečně vzalo v úvahu, že plnění povinnosti předání exekučních spisů bylo částečně znemožněno zásahem Policie České republiky. Stejně tak se obvodní soud ztotožnil se závěrem prezidia, které zohlednilo, že žalobce i poté, co mu zanikl výkon exekutorského úřadu, přijímal na svůj účet platby povinných a jejich dlužníků a neoprávněně s těmito prostředky nakládal. Vymožené finanční prostředky se nacházejí na soukromém účtu žalobce, neexistovaly žádné záznamy o vymoženém plnění. 2. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Uvedl, že vzhledem k absenci dohody žalobce a žalovaného o podílu na odměně nově jmenovaného exekutora bylo ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu na úvaze Exekutorské komory stanovit tento podíl, a to podle zásady spravedlivého uspořádání. Správní orgán přitom přihlíží k jednotlivým specifickým okolnostem případu (zejména k důvodu odvolání stávajícího exekutora, ke stavu exekutorského úřadu, k předpokládané náročnosti převzetí exekutorského úřadu či do jaké míry bývalý exekutor plnil povinnosti ve vztahu ke svému nástupci). Bylo prokázáno, že důvodem pro odvolání žalobce bylo jeho pravomocné odsouzení pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele (exekutora), a nemůže proto obstát námitka, že důvod pro odvolání žalobce je pro úvahu o spravedlivém uspořádání pro stanovení podílu na odměně kritériem zcela nerozhodným. Dostatečně prokázány byly též skutečnosti, že stav exekutorského úřadu byl více než nedobrý, žalobce činnost zástupců žalovaného exekutora blokoval a neplnil povinnost spočívající v řádném předání úřadu. 3. Pokud žalobce namítal formální i materiální nevykonatelnost rozhodnutí orgánu Exekutorské komory, odvolací soud dodal, že toto rozhodnutí není exekučním titulem ve smyslu § 40 exekučního řádu. Bylo-li namítáno, že podíl odměny měl vycházet z hodnoty exekutorského úřadu jako takového, odvolací soud zaujal názor, že takový požadavek se nemůže projevit při rozhodování Exekutorské komory ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu. Připomněl, že správní orgán rovněž zohlednil působení Policie České republiky, a dodal, že mnohé důkazy, jejichž provedení žalobce navrhoval, nebyly dostatečně specifikované, mnohdy – s ohledem na faktický stav úřadu – byly neproveditelné a v rozporu s věcně správným pojetím „zásady spravedlivého uspořádání“. 4. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud chybně posoudil otázku vykonatelnosti rozhodnutí Exekutorské komory. Není pochyb o tom, že prezidium Exekutorské komory, resp. Exekutorská komora, je orgánem veřejné moci a rozhodnutí komory jsou exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. e) exekučního řádu. V tomto směru odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 1 As 21/2004-38. Dodal, že v případě určení podílu na odměně exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, se jedná o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí je svěřeno Exekutorské komoře, jedná se o tzv. zúžení civilní pravomoci soudů. Pokud by nedošlo ke zvláštnímu zákonnému zmocnění, byl by to soud, který by o určení podílu rozhodoval, a pak by se jednalo o exekuční titul podle § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu. Nevykonatelnost pravomocného rozhodnutí soudu je důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolateli byl rozhodnutím Exekutorské komory stanoven podíl ve výši 10 % na odměně žalovaného podle § 15 odst. 6 exekučního řádu. Pokud by takové rozhodnutí vydal soud, jednalo by se o rozhodnutí zrušitelné na základě výše zmíněné žaloby pro zmatečnost. Dovolatel dále uvedl, že i samotná dikce rozhodnutí Exekutorské komory je zjevně chybná, neboť vyznívá tak, že má dovolatel právo na podíl ze všech odměn žalovaného v budoucnu vzniklých, nejen z podílu na odměně na nedokončených věcech. Předtím než bylo rozhodnuto o samotném podílu původního exekutora na odměně nově jmenovaného exekutora, mělo být prezidiem řešeno, jaká je hodnota odměn z nedokončených věcí, a až poté mělo být přistoupeno k určení podílu na odměně nově jmenovaného exekutora, a to právě z určené hodnoty. 5. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003). Za naprosto nedostatečné považuje pouhé konstatování soudu, že rozhodnutí Exekutorské komory není exekučním titulem s odkazem na výčet zákonných exekučních titulů. 6. K otázce spravedlivého uspořádání podle § 15 odst. 6 exekučního řádu dodal, že bylo povinností prezidia zabývat se otázkou, co představuje spravedlivé uspořádání; této otázce se nevěnovaly ani soudy obou stupňů. Zastává názor, že při určení výchozího kritéria pro podíl bývalého exekutora na odměně nově jmenovaného exekutora je nutné stanovit kritéria daleko sofistikovanější, než rozdělit odměnu stejným dílem. Za spravedlivé považuje vycházet z poměru 100 % ve prospěch exekutora, kterému zanikl výkon exekutorského úřadu, a poté