20 Cdo 2578/2004 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2578/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2005 Spisová značka:20 Cdo 2578/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2578.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb. § 387 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2578/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T-M. C. R., a.s., proti povinné M. S., v současnosti neznámého pobytu, zastoupené opatrovnicí Mgr. Zorou Šmolkovou, justiční čekatelkou Krajského soudu v Ostravě, pro 7.128,80 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 142/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003, č.j. 9 Co 390/2003-27, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě 30. 4. 2003, č.j. 9 Co 390/2003-27, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2002, č.j. 50 E 142/2000-13, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 8. 2002, č.j. 50 E 142/2000-13, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 18. 3. 1999, č.j. 251341/99-6381-III.výpr. Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí, jehož povahu má i podkladové rozhodnutí, vykonávají v tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a uplynutí této lhůty má za následek nejen ztrátu vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, ale v konečném důsledku i zánik samotného subjektivního práva oprávněného. Odvolací soud přitom poukázal na shodnou judikaturu , ze které lze i po změně společensko-ekonomických podmínek vycházet. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) a § 237 odst. 3 o.s.ř. a důvodnost shledával v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Namítá, že ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nelze použít na soudní výkon rozhodnutí, a to zvláště v případě, kdy rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb., dále jen „zákon č. 110/1964 Sb.“) přiznává subjektivní právo (na zaplacení telekomunikačních úhrad), tedy právo, které se podle ustanovení § 387 až 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, promlčuje. Upozorňuje na nejednotnou soudní praxi při řešení této právní otázky a dále namítá, že uplynutí lhůty uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., nemá za následek „prekluzi práva jako takového“; s uplynutím této lhůty je spojen pouze „zánik možnosti právo vymoci cestou výkonu rozhodnutí či cestou exekuce“ a věřitel se bezdůvodně neobohatí, splnil-li dlužník svou povinnost až po uplynutí lhůty uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. O nesprávnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. svědčí i skutečnost, že při výkonu rozhodnutí přiznávajícího soukromé právo by jeho aplikace způsobila odlišný právní režim nuceného výkonu některých typově totožných subjektivních práv. Poukázal přitom na část pátou občanského soudního řádu, podle níž „účastník správního řízení, jehož předmětem je rozhodování o soukromém právu, má možnost napadnout konečné správní rozhodnutí žalobou“ a upozorňuje, že by „nepochybně mohlo dojít k situaci, že by správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, zatímco typově zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním či občanském zákoníku“. Oprávněný současně namítá, že použitím citovaného ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. by „došlo k odepření spravedlnosti a bylo by porušeno základní právo oprávněného na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod“. Podle ustanovení § 236 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu (konkrétně v souzené věci Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního ze dne 18. 3. 1999, č.j. 251341/99-6381-III.výpr.). Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) tuto otázku – v mnoha svých rozhodnutích – posuzoval ve shodě s právním názorem, který v dané věci vyjádřil odvolací soud, a proto, pokládaje soudní praxi za usměrněnou a konstantní, dovolání oprávněného vícekrát odmítl. Dne 16. 2. 2005 však vydal velký senát Nejvyššího soudu usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, v němž dospěl k závěrům odlišným. Tato okolnost s sebou nese dva významné důsledky. Za prvé, dovolání v dané věci již nutno mít za přípustné (§ 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., a za druhé, že – v zájmu naplnění smyslu a účelu ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – se senát 20 Cdo jinému právnímu názoru podrobil, a svoji rozhodovací praxi mu uzpůsobuje. V dalším tudíž Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) z usnesení jeho velkého senátu ze dne 16. 2. 2005, č.j. 31 Cdo 1966/2004-59, již jen opisuje; v jeho odůvodnění se uvádí: „Podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec 1). V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972 sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, podle něhož „rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb.“. Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nedochází k „prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného“. Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem „prekludovaného“ rozhodnutí. Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1964, stanovena každému, kdo používá jednotné telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. § 8 odst. 1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle „předpisů o správním řízení“ (srov. § 21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných cenových op