20 Cdo 2850/99 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2850/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Vladimíra Kurky, v právní věci žalobce B. D. – D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H., zastoupenému advokátem, 2) I. P., zastoupené advokátem, a 3) K. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 303/95, o dovolání prvního a druhé žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999, č. j. 39 Co 537/98-73, takto: I. Dovolání druhé žalované se odmítá. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. července 1998, č. j. 10 C 303/95-51, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999, č. j. 39 Co 537/98-73, se ve výrocích o věci samé týkajících se prvního žalovaného a v navazujících výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 287,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. července 1998, č. j. 10 C 303/95-51, přivolil k výpovědi z nájmu ve výroku označeného bytu v P., dané žalobcem prvnímu žalovanému z důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), určil, že nájemní poměr prvního žalovaného skončí posledním dnem měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci, a to tak, že tato povinnost stíhá prvního žalovaného do patnácti dnů od skončení nájmu a druhou a třetího žalované do tří měsíců od právní moci rozsudku. Soud uvedl, že v řízení šlo jednak o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mezi žalobcem a prvním žalovaným, jednak o to, zda na druhou a třetího žalované přešlo právo nájmu bytu po prvním žalovaném. Žalobce je vlastníkem domu, v němž prvnímu žalovanému svědčilo právo osobního užívání bytu (na základě rozhodnutí o přidělení náhradního bytu ze dne 7. května 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 4. června 1990) a posléze právo nájmu bytu. První žalovaný však v bytě nikdy nebydlel a bez vážných důvodů jej neužívá, takže podmínky ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou splněny. Právo na přístřeší (dle § 712 odst. 5 obč. zák.) soud prvnímu žalovanému odepřel, s tím, že jeho bytová potřeba je za tak dlouhou dobu již jistě uspokojena a nadto se zdržuje mimo území republiky již od roku 1996. Ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným soud uzavřel, že druhá žalovaná neprokázala, že by byla s nájemcem v příbuzenském poměru dle § 706 odst. 1, věty první, obč. zák., takže bylo na žalovaných, aby prokázali, že s prvním žalovaným vedli společnou domácnost alespoň tři roky (případně  podle ustanovení § 178 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. - jeden rok) předtím, než společnou domácnost trvale opustil, a že nemají vlastní byt. Žalovaní však prokázali jen to, že nemají vlastní byt, když první žalovaný jim dle výpovědi druhé žalované poskytl možnost bydlení do doby, než si najdou vlastní byt. Druhá žalovaná rovněž nemohla žít ve společné domácnosti s prvním žalovaným, neboť v době, kdy se do bytu nastěhovala (dle jejího tvrzení 31. října 1990), již byla (od 6. října 1990) provdána za třetího žalovaného. Proto soud zavázal k vyklizení bytu i druhou a třetího žalované, vycházeje z toho, že byt užívají bez právního důvodu. K odvolání prvního a druhé žalovaných Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 31. května 1999, č. j. 39 Co 537/98-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé vůči prvnímu žalovanému potvrdil (odstavec 1 výroku) a vůči druhé žalované jej změnil (odstavec 2 výroku) tak, že žalobu zamítl. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani tím, jak o věci rozhodl vůči prvnímu žalovanému (co do přivolení k výpovědi z nájmu bytu i ohledně bytové náhrady). Také podle názoru odvolacího soudu totiž první žalovaný svým jednáním naplnil výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., obsažený ve výpovědi tvořící součást žaloby. Nesprávně však bylo rozhodnuto o věci ve vztahu ke druhé žalované. Soud prvního stupně přehlédl, že prvnímu žalovanému zůstávají zachována všechna práva, jež mu náleží do skončení nájemního poměru (§ 711 odst. 2 obč. zák.). Bez zřetele k tomu, zda druhá žalovaná sdílela s prvním žalovaným společnou domácnost, je u ní jako u osoby, jež není v přímém vztahu k pronajímateli (žalobci) a které nesvědčí jiný důvod, odvozeným právním důvodem bydlení v bytě již okolnost, že nájemce (první žalovaný) eventuálně osoba, jejíž postavení vymezuje ustanovení § 712a obč. zák., s jejím bydlení v bytě souhlasí. Za trvání nájemního poměru je k vyklizení takové osoby aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce (nebo osoba uvedená v § 712a obč. zák.), nikoli pronajímatel (žalobce). První žalovaný (řádně zastoupen opatrovníkem, jenž splňuje podmínku ustanovení § 241 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“, jelikož je současně advokátem) a druhá žalovaná (zastoupena advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, a to výslovně jen proti potvrzujícímu výroku rozsudku (prvnímu odstavci výroku). Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítají, že soudy nedaly prvnímu žalovanému možnost procesní obrany. V tom, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem prvního žalovaného (např. dožádaným soudem v L.), byla podle dovolatelů porušena zásada nestranného postupu v řízení. Poukazují též na to, že soud nesprávně vyhodnotil obsah vrácené zásilky ze dne 9. prosince 1997, což vedlo k ustanovení opatrovníka pro řízení prvnímu žalovanému. Přitom ze zprávy Ministerstva vnitra Slovenské republiky ze dne 27. května 1999 (č. l. 72) bylo možné zjistit, že první žalovaný je od 12. října 1994 hlášen k trvalému pobytu v K. Takto přiblížený administrativní stav měl vést odvolací soud k tomu, aby nepřehlížel vadu řízení před soudem prvního stupně. Nesprávným postupem obou soudů byl první žalovaný omezen na svých právech a byla mu fakticky odňata možnost přenechat byt své příbuzné - druhé žalované. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé spatřují v tom, jak soud vyřešil otázku přechodu nájmu bytu, uvádějíce, že již počátkem roku 1992 byly ve vztahu ke druhé žalované splněny podmínky ustanovení § 179 obč. zák. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (v dovoláním dotčené části) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje za to, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není, s tím, že nebyly naplněny ani podmínky pro přechod nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Tvrzení, že měl být proveden výslech prvního žalovaného, je podle žalobce účelovou snahou dovolatelů protahovat řízení a oddálit nevyhnutelné opuštění bytu. 92 Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání druhé žalované není přípustné. V intencích ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může podat dovolání pouze účastník řízení. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. První žalovaný a druhá žalovaná mají ve sporu postavení samostatných společníků v rozepři (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Vůči prvnímu žalovanému se žalobce žalobou domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu a vůči druhé a třetímu žalovaným vyklizení téhož bytu. Stejně jako první žalovaný není účastníkem právního vztahu řešeného žalobou na vyklizení druhé žalované, není ani druhá žalovaná účastna v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu prvnímu žalovanému. Napadeným výrokem rozsudku týkajícím se pouze v