20 Cdo 3228/2025 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3228/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 3. 2026 Spisová značka:20 Cdo 3228/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.3228.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Uznání cizích rozhodnutí Odepření uznání Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř. čl. 45 Nařízení () č. 1215/2012 čl. 46 Nařízení () č. 1215/2012 § 16 předpisu č. 91/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3228/2025-70 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly právní věci žalobkyně JVS GROUP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 2137/8b, identifikační číslo osoby 25865005, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1104/13, proti žalované R. Porat Ingatlanfejlesztö és Ingatlanforgalmazó Kft., zahraniční osobě registrované pod č. 13-09-142179, se sídlem v Budapešti, Király u. 26, Maďarská republika, zastoupené JUDr. Monikou Rutlandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, o odepření uznání cizího rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 210/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025, č. j. 12 Co 133/2025-50, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2025, č. j. 13 C 210/2024-19, zamítl návrh žalobkyně na odepření uznání ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), rozsudku Krajského soudu v Budapešti ze dne 12. října 2023, č. 18.G.40.564/2021/66-I., a rozsudku Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti ze dne 20. března 2024, č. 13.Gf.40.302/2023/8-II. (dále též „předmětná cizí rozhodnutí“), v České republice. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že oba rozsudky jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a rozsudek odvolacího soudu jí nebyl doručen. Dále namítala, že nároky žalované jsou v rozporu s dobrými mravy, protože se po žalobkyni domáhala zaplacení plné výše nájemného za užívání prostor, které žalobkyně nemohla bez své viny řádně užívat. Soud prvního stupně neshledal návrh žalobkyně důvodným, jelikož její námitky směřují zejména k věci samé a žalobkyně je měla použít v nalézacím řízení před maďarskými soudy. Soud v uznávacím řízení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ve věci samé. Připomněl dále, že výhrada veřejného pořádku jako překážka uznání a výkonu se může uplatnit pouze ve výjimečných případech, ve kterých by uznání cizího rozhodnutí bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž má k uznání dojít. Nemůže se proto uplatnit v projednávané věci, jelikož účinkem posuzovaných cizích rozhodnutí je zaplacení jimi přisouzené pohledávky, což je účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. června 2025, č. j. 12 Co 133/2025-50, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zcela zastavil a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že na základě předmětných cizích rozhodnutí již bylo zahájeno exekuční řízení a při pověření soudního exekutora prováděním exekuce soud k předmětným cizím rozhodnutím přihlédl ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZMPS“), a tak byly „účinky tohoto uznání na území České republiky již uznány tímto přihlédnutím, jinak by exekuční řízení nemohlo být vůbec vedeno“. Odvolací soud uzavřel, že pro překážku věci pravomocně rozsouzené se nelze domáhat v jiném separátním řízení odepření uznání předmětného cizího rozhodnutí za současného paralelního vedení exekučního řízení, neboť otázka uznání předmětného rozhodnutí již byla vyřešena v rámci exekučního řízení při vydání usnesení o nařízení exekuce. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení pravomocně skončeno, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, a ze dne 15. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021), a to zda, „představuje rozhodnutí soudu o nařízení exekuce k vymožení rozhodnutí jiného státu a pověření soudního exekutora jejím provedením podle o. s. ř. a exekučního řádu, při kterém soud toliko přihlédl k rozhodnutí jiného státu ve smyslu § 16 odst. 1 ZMPS, překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí dle čl. 45 nařízení Brusel I bis“? Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nařízením exekuce a pověřením soudního exekutora jejím provedením dochází zároveň i k uznání cizího rozhodnutí ze strany českých orgánů a zdůraznil, že exekuce se nezahajuje usnesením o nařízení exekuce, ale na základě pověření soudního exekutora, což není v souladu s § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), soudní rozhodnutí, a není proto způsobilé založit překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Povinnému musí být zároveň poskytnut prostor vznášet tvrzení a předkládat důkazy prokazující důvody pro odepření uznání cizího rozhodnutí, což by v případě uznání cizího rozhodnutí toliko přihlédnutím při nařízení exekuce nebylo možné, protože o zahájení exekuce se povinný dozvídá ex post a nemá předtím možnost uplatnit argumenty pro případné odepření uznání cizího rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v napadeném usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 43a odst. 1 ex. řádu exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. Podle ustanovení § 43a odst. 5 ex. řádu pověření není soudním rozhodnutím a jeho doručení účastníkům řízení, případně podání opravného prostředku, je proto obligatorně vyloučeno. Účastníkům exekuce oznámí soudní exekutor zahájení exekuce doručením vyrozumění o zahájení exekuce v souladu s ustanovením § 44 ex. řádu. Povinný pak má v případě nesouhlasu s vedením exekuce proti jeho majetku možnost podat návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 55 ex. řádu. Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře: a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu; b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost; c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami; d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které b