20 Cdo 3436/2024 – Nejvyšší soud

20 Cdo 3436/2024-140 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CFIG SE, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, identifikační číslo osoby 29138680, zastoupené Mgr. Liborem Chovancem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, proti povinné M. B., zastoupené JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany č. 1888/12, pro 145 354,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 33 EXE 176/2021, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 33 EXE 176/2021-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. Odůvodnění: Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. června 2024, č. j. 17 Co 166/2024-95, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 33 EXE 176/2021-70, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že vedením exekuce byl soudem prvního stupně dne 11. února 2021, č. j. 33 EXE 176/2021-10, pověřen soudní exekutor Mgr. Zdeněk Ráček, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou (dále též jen „exekutor“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 145 354,56 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 3. prosince 2020, č. j. 6 C 206/2020-16 (dále též jen „platební rozkaz“ nebo „exekuční titul“). Odvolací soud uvedl, že podkladem pro vydání platebního rozkazu byla smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou oprávněná uzavřela s povinnou dne 19. června 2020 (dále též jen „úvěrová smlouva“), z jejíhož obsahu vyplynulo, že oprávněná se zavázala poskytnout povinné úvěr až do výše 40 000 Kč a povinná se zavázala poskytnutý úvěr splatit v 72 splátkách po 1 029 Kč, přičemž částka 8 000 Kč byla použita na poplatek. Smluvní úroková sazba byla sjednána na 23 % ročně s tím, že RPSN činilo 38,71 %. Smluvní strany si dále ujednaly doplňkové služby, a to doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu PODPORA. Oprávněná se podaným návrhem na elektronický platební rozkaz domáhala proti povinné zaplacení 40 000 Kč na jistině úvěru, 34 082,56 Kč jako zbývající část úroků, 11 808 Kč za část ceny inkasní služby, část ceny doplňkové služby PODPORA (8 712 Kč za službu podpora odklad, 14 976 Kč za službu podpora nemoc, 14 976 Kč za službu podpora práce), 800 Kč za náklady na upomínání, 20 000 Kč jako smluvní pokutu, zákonný úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 60 800 Kč od 4. října 2020 do zaplacení a smluvní úrok 0,1 % denně z částky 50 472 Kč od 4. října 2020 do zaplacení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že i když podmínky úvěrové smlouvy nebyly pro povinnou zcela výhodné, nelze je považovat za natolik extrémní, aby zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu, když je třeba připomenout, že nebankovní poskytovatelé úvěrů, mezi něž oprávněná patří, poskytují úvěry zpravidla na kratší dobu klientům, kteří by se svou žádostí o úvěr u bankovních institucí neuspěly. Tomu také odpovídají smluvní podmínky, které jsou ze své podstaty méně výhodné než u úvěrů bankovních. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterých byly za zcela nepřiměřené považovány úroky ve výši 146,25 % p. a., respektive 0,5 % p. d., v projednávané věci však úroková sazba odpovídala přibližně 63,50 % p. a. Jde-li o namítaný smluvní úrok z prodlení, pak tento nebyl požadován ze smlouvy o úvěru, ale z nároků plynoucích ze smluv uzavíraných nepovinně, a to ze smlouvy o inkasní službě a smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, přičemž zejména z druhé ze jmenovaných smluv plynula pro povinnou výhoda možného odložení splátek či přerušení splácení, což při jejím využití mohlo povinné usnadnit situaci s nesplácením úvěru, povinná však uvedených výhod nevyužila a na smluvený závazek nezaplatila dobrovolně ani jednu splátku. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku povinné, že se nalézací soud řádně nezabýval prověřením úvěruschopnosti povinné před uzavřením úvěrové smlouvy. Uvedená námitka povinné je v rozporu s uzavřenou smlouvou o úvěru a jejími přílohami, ze kterých vyplývá, že oprávněná před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost povinné nejen z dokladů dlužnice, ale i z registrů, z nichž lze dovodit schopnost dlužníka splácet a jeho platební disciplínu. Povinná měla v nalézacím řízení možnost podat odpor a uplatnit tak své námitky vůči úvěrové smlouvě a smluvním podmínkám, to však neučinila a odvolací soud se neztotožnil s jejím tvrzením, že k tomuto postupu byla nucena svým manželem pod pohrůžkou, že ji opustí. Uvedenou pohrůžku nelze hodnotit jako vážnou ve smyslu ohrožení života či zdraví, a přestože psychický nátlak manžela povinné byl shledán i trestním soudem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 44 T 76/2021, povinná byla shledána trestně odpovědnou a odsouzena za trestnou činnost v úvěrové oblasti. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce a ani pro částečné zastavení exekuce co do částek zaplacených povinnou až v průběhu exekučního řízení, protože tyto byly zaplaceny pod tíhou probíhající exekuce, a jsou tedy podle § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), považovány za plnění vymožené v exekuci. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, č. j. 20 Cdo 3180/2018-191, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, č. j. III ÚS 4129/18-1), a to otázky, jakým způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen podle § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. o spotřebitelském úvěru“), posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, aby dostál požadavku pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí a nevystavil se riziku neplatnosti smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává. Povinná má za to, že ze strany oprávněné nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost povinné, jelikož judikatura vyšších soudů dovodila, že vycházení toliko z ekonomického modelu na základě dat uvedeným spotřebitelem a statistických údajů je nedostatečné a takovéto posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vede k neplatnosti smlouvy. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Doklady jako bankovní výpisy, výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, jiné doklady osvědčující příjmy a výdaje či výpisy z registrů však oprávněná nedoložila v nalézacím ani v exekučním řízení, přičemž přiložený dotazník nemá z pohledu posouzení úvěruschopnosti sám o sobě žádnou relevanci. V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit dle § 268 odst.1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu, přičemž při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Podle dovolatelky je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, a proto měl odvolací soud smlouvu vyhodnotit jako absolutně neplatnou a exekuci zastavit s ohledem na skutečnost, že povinná již oprávněné uhradila dokonce vyšší částku, než jí byla poskytnuta. Dalšími rozhodnými otázkami jsou podle názoru dovolatelky otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to jaké podmínky uzavřené úvěrové smlouvy, i za předpokladu jejich kumulace, je možné považovat za natolik extrémní, že by zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu. Povinná nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že vymáháním pohledávky oprávněné v exekuci nedochází ke zjevné nespravedlnosti. V rámci dané smlouvy byl sjednán smluvní úr