20 Cdo 3524/2015 – Nejvyšší soud

20 Cdo 3524/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, za účasti M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova č. 233/1, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 574/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníka M. K. částku 2 780 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), domáhala, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. května 2013, ev. č. 4257/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „nález“), a rozhodnutí o námitkách ze dne 18. července 2013, ev. č. 5786/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), a aby ve svém rozhodnutí zamítl návrh vznesený účastníkem u finančního arbitra a současně uložil účastníkovi povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 5 811 Kč (složenou z částek 5 091 Kč za provedenou exekuci, 193 Kč uhrazenou jako náhradu škody a 527 Kč za uhrazené debetní úroky), kterou žalobkyně účastníkovi uhradila na základě nálezu a rozhodnutí o námitkách. Dále se žalobkyně domáhala, aby jí byla navrácena částka 15 000 Kč, kterou byla povinna uhradit jako sankci podle ustanovení § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Žalobu zdůvodnila tak, že účastník byl jejím klientem a v roce 2012 žalobkyně odeslala z jeho účtu 5 091 Kč, které účastníkovi došly jako dávka v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení, soudnímu exekutorovi na základě nařízené exekuce. Účastník s jejím postupem nesouhlasil a obrátil se na finančního arbitra, který návrhu účastníka vyhověl, když rozhodl, že žalobkyně je povinna účastníkovi předmětnou částku vyplatit, a nadto uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. Proti nálezu podala žalobkyně námitky, neboť se domnívala, že finanční arbitr neměl pravomoc k rozhodnutí sporu a ona při odeslání předmětné částky postupovala v souladu s právními předpisy. Finanční arbitr rozhodnutím o námitkách námitky žalobkyně zamítl a svůj nález potvrdil. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 7 C 574/2013-79, žalobu zamítl, když nejprve dovodil pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále se ztotožnil s jeho výkladem ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož pro peněžní prostředky převyšující částku dvojnásobku životního minima jednotlivce platí zákaz peněžnímu ústavu, aby je vyplácel, prováděl na ně započtení a jinak s nimi nakládal. Tento zákaz se však nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima a povinný neztrácí právo s prostředky na účtu do této výše disponovat. Soud dospěl k závěru, že za užití ustanovení § 304a o. s. ř, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nelze per analogiam konstituovat neexistující povinnost povinného žádat o výplatu peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima bez ohledu na formu této žádosti, a to i za situace, kdy novela § 304b o. s. ř. účinná od 1. ledna 2013 tuto povinnost stanoví a předpokládá, že o ní bude povinný poučen. Soud dále podotkl, že peněžní prostředky byly v daném případě svou povahou sociálními dávkami, které podle ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, nepodléhají výkonu rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. První otázka formulovaná dovolatelkou zní, zda je finanční arbitr oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, přičemž podle názoru dovolatelky finanční arbitr tuto pravomoc nemá. Zadruhé má za to, že je třeba vyřešit otázku, jaká je povaha finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a konečně zatřetí zda se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř. uplatní toliko po určitou dobu, či zda se uplatní v průběhu celého exekučního řízení. Dovolatelka se domnívá, že tato ochrana zaniká okamžikem realizace exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu. Všechny tyto otázky dovolatelka dále rozebírá. Nadto považuje napadené rozhodnutí za zcela nedostatečně odůvodněné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se účastník vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Dovozuje pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále zastává názor, že z právní úpravy účinné do 31. prosince 2012 neplyne právo žalobkyně po povinném (účastníkovi) požadovat, aby o výplatu prostředků do výše dvojnásobku životního minima jednotlivec výslovně žádal. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva [jestli je finanční arbitr oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, a zda se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012 uplatní pouze do provedení exekuce, či zda se uplatní v průběhu celého exekučního řízení], které nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, a přípustnost dovolání není vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když přestože bylo v posuzovaném případě rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Předně Nejvyšší soud uvádí, že otázka povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť již v usnesení ze dne 23. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 4105/2009, jehož závěry (ač se týkalo exekuce prodejem movitých věcí) jsou použitelné i pro exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, uzavřel, že: „Z citovaného ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dávky pomoci v hmotné nouzi nelze především postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu ani přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§ 303 a násl. a § 312 a násl. o. s. ř.).“ a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Je ovšem třeba vyřešit zbývající dvě otázky formulované dovolatelkou, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly a na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Co se týká pravomoci finančního arbitra k rozhodnutí sporu, dospěl dovolací soud k následujícímu. Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi, ve znění účinném do 18. srpna 2013 je finanční arbitr příslušný (ve smyslu pravomoci) k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb, pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), je platební službou provedení převodu