20 Cdo 3524/2015 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3524/2015 citace  Právní věta:Pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb ve smyslu ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 229/2002 Sb., ve znění účinném do 18. 8. 2013, je dána i v případě, kdy je platební služba poskytnuta z důvodu, který má původ mimo tento právní vztah (exekuce). Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 6. 2016 Spisová značka:20 Cdo 3524/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3524.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Finanční arbitr Exekuce Banky Běžný účet Sociální zabezpečení Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 229/2002 Sb. ve znění do 18.08.2013 § 3 odst. 1 písm. c) bod 2 předpisu č. 284/2009 Sb. § 2 odst. 3 písm. b) předpisu č. 284/2009 Sb. § 98 odst. 1 předpisu č. 284/2009 Sb. § 115 odst. 1 předpisu č. 284/2009 Sb. § 307 odst. 1 o. s. ř. § 74 odst. 1 písm. a) předpisu č. 284/2009 Sb. § 304 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 304 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 304b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:5. 8. 2016 Publikováno ve sbírce pod číslem:109 / 2018 Anotace:Žalobkyně se žalobou podanou podle části páté o. s. ř. domáhala, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. 5. 2013 a rozhodnutí o námitkách ze dne 18. 7. 2013, a aby ve svém rozhodnutí zamítl návrh vznesený účastníkem u finančního arbitra a současně uložil účastníkovi povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 5 811 Kč, kterou žalobkyně účastníkovi uhradila na základě nálezu a rozhodnutí o námitkách. Dále se žalobkyně domáhala, aby jí byla navrácena částka 15 000 Kč, kterou byla povinna uhradit jako sankci podle ustanovení § 17a zákona č. 229/2002 Sb. Žalobu zdůvodnila tak, že účastník byl jejím klientem a v roce 2012 žalobkyně odeslala z jeho účtu 5 091 Kč, které účastníkovi došly jako dávka v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení, soudnímu exekutorovi na základě nařízené exekuce. Účastník s jejím postupem nesouhlasil a obrátil se na finančního arbitra, který návrhu účastníka vyhověl, když rozhodl, že žalobkyně je povinna účastníkovi předmětnou částku vyplatit, a nadto uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. Proti nálezu podala žalobkyně námitky, neboť se domnívala, že finanční arbitr neměl pravomoc k rozhodnutí sporu a ona při odeslání předmětné částky postupovala v souladu s právními předpisy. Finanční arbitr rozhodnutím o námitkách námitky žalobkyně zamítl a svůj nález potvrdil. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dovodil pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále se ztotožnil s jeho výkladem ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož pro peněžní prostředky převyšující částku dvojnásobku životního minima jednotlivce platí zákaz peněžnímu ústavu, aby je vyplácel, prováděl na ně započtení a jinak s nimi nakládal. Tento zákaz se však nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima a povinný neztrácí právo s prostředky na účtu do této výše disponovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za užití ustanovení § 304a o. s. ř, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze per analogiam konstituovat neexistující povinnost povinného žádat o výplatu peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima bez ohledu na formu této žádosti. Soud dále podotkl, že peněžní prostředky byly v daném případě svou povahou sociálními dávkami, které podle ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nepodléhají výkonu rozhodnutí. K odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním a Nejvyššímu soudu byla k řešení předložena otázka, zda je finanční arbitr oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, a zda se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 uplatní pouze do provedení exekuce, či zda se uplatní v průběhu celého exekučního řízení. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18. 8. 2016II.ÚS 2763/16Šimíček Vojtěchodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost8. 8. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3524/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, za účasti M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova č. 233/1, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 574/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníka M. K. částku 2 780 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), domáhala, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. května 2013, ev. č. 4257/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „nález“), a rozhodnutí o námitkách ze dne 18. července 2013, ev. č. 5786/2013, reg. č. 1/PS/2013 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), a aby ve svém rozhodnutí zamítl návrh vznesený účastníkem u finančního arbitra a současně uložil účastníkovi povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 5 811 Kč (složenou z částek 5 091 Kč za provedenou exekuci, 193 Kč uhrazenou jako náhradu škody a 527 Kč za uhrazené debetní úroky), kterou žalobkyně účastníkovi uhradila na základě nálezu a rozhodnutí o námitkách. Dále se žalobkyně domáhala, aby jí byla navrácena částka 15 000 Kč, kterou byla povinna uhradit jako sankci podle ustanovení § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Žalobu zdůvodnila tak, že účastník byl jejím klientem a v roce 2012 žalobkyně odeslala z jeho účtu 5 091 Kč, které účastníkovi došly jako dávka v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení, soudnímu exekutorovi na základě nařízené exekuce. Účastník s jejím postupem nesouhlasil a obrátil se na finančního arbitra, který návrhu účastníka vyhověl, když rozhodl, že žalobkyně je povinna účastníkovi předmětnou částku vyplatit, a nadto uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč. Proti nálezu podala žalobkyně námitky, neboť se domnívala, že finanční arbitr neměl pravomoc k rozhodnutí sporu a ona při odeslání předmětné částky postupovala v souladu s právními předpisy. Finanční arbitr rozhodnutím o námitkách námitky žalobkyně zamítl a svůj nález potvrdil. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 7 C 574/2013-79, žalobu zamítl, když nejprve dovodil pravomoc finančního arbitra k rozhodnutí sporu a dále se ztotožnil s jeho výkladem ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož pro peněžní prostředky převyšující částku dvojnásobku životního minima jednotlivce platí zákaz peněžnímu ústavu, aby je vyplácel, prováděl na ně započtení a jinak s nimi nakládal. Tento zákaz se však nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima a povinný neztrácí právo s prostředky na účtu do této výše disponovat. Soud dospěl k závěru, že za užití ustanovení § 304a o. s. ř, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nelze per analogiam konstituovat neexistující povinnost povinného žádat o výplatu peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima bez ohledu na formu této žádosti, a to i za situace, kdy novela § 304b o. s. ř. účinná od 1. ledna 2013 tuto povinnost stanoví a předpokládá, že o ní bude povinný poučen. Soud dále podotkl, že peněžní prostředky byly v daném případě